Fašismus v srdci sionismu


Nikdy nekončící snahy sionistů zaměřené na zakrytí fašistického jádra sionismu se zdařily, ale důkazy pro to, že je sionismus fašistický, existují a nedají se vymazat. Za prvé, existují důkazy pro kolaboraci sionistů s Mussoliniho Itálií a hitlerovským Německem, dvěma hlavními fašistickými režimy v první polovině 20. stol. (stejně jako pro kontakty ortodoxních sionistů s imperiálním Japonskem. Za druhé existuje skutečný důkaz, nynější skutečnost - sionistická politika apartheidu v Izraeli a jeho válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Za třetí, existuje důkaz pro to, že režim apartheidu v Izraeli je opravdu režimem fašistickým v převleku pozorované “demokracie”.

V čele sionistického fašismu stáli ortodoxní sionisté. Włodzimierz Zabotyński, zakladatel ortodoxního sionismu, byl rovněž zakladatelem Igrun (Etzel), první sionistické teroristické skupiny v Palestině. Kromě něj zde byl Abraham Stern, zakladatel druhé sionistické teroristické organizace Sterngang (Lehi), která se oddělila od Igrun. Stern, stejně jako Zabotyński, pobýval ve 20. letech v Itálii a obdivoval Mussoliniho a jeho italský fašismus. Přátelství mezi italským fašistickým diktátorem a lídry ortodoxního sionismu mělo hmatatelné následky na obou stranách. Tak např. v roce 1934 Mussolini rozkázal svým fašistickým oddílům, černým košilím, aby v Itálii zajistili vojenské školění Zabotyńského (Betar) 134 mladým přívržencům.

Ortodoxové však nebyli jedinými sionisty obdivujícími Mussoliniho. Ve skutečnosti se rozvinulo něco ve stylu rivalizace mezi ortodoxy a “hlavním proudem” sionismu o vztazích k Mussolinimu. Prvním sionistickým vůdcem, který spěchal do Říma na setkání s Mussolinim, byl Chaim Wiezman, lídr “hlavního proudu” sionismu (který se měl stát prvním prezidentem Izraele). Setkání se uskutečnilo v roce 1925 a po něm následovaly do roku 1935 tři další. Jen pro pořádek, s Mussolinim se v Římě setkali dva jiní vůdci “hlavního proudu” sionismu. Tato setkání se uskutečnila v době, kdy byl Mussolini odsuzován a izolován od světa v důsledku invaze své fašistické armády do Afriky a krutostí, které se tam odehrávaly. Byl tedy hodně šťasten, když se mohl setkat s čelnými vůdci sionismu.

Židovský autor Lenni Brenner ve své dobře zdokumentované knize “Sionismus v éře diktatur” (Londýn 1983) popisuje jedno z těchto setkání. Popisuje, jak sionistický vůdce podporuje Mussoliniho fašismus. Po tomto setkání se “projevy loajálnosti” , tvrdí autor, “a citu pro fašismus”, které podporovaly Mussoliniho, “vylily z židovských center v Itálii”. Podle této knihy Alfonso Pacifici, pozdější lídr sionistů v Itálii, v rozhovoru poskytnutém v roce 1932 potvrdil, že se sionismu přetvořil na ideologii pokrevně blízkou Mussoliniho fašismu “dlouho před tím, než se to stalo zásadou v italské politice”. Jako další příklad entuziasmu sionistů k Mussoliniho fašismu je možné uvést Aba Achimieriho, hlavního pobočníka Zabotyńského v Palestině ve 30. letech, on Mussoliniho považoval za “největšího politického génia století” (viz. V. Laquerova “Historie sionismu”, NY 1976, str. 362). Ze své strany se Mussolini prohlásil sionistou a přemlouval sionistické vůdce k plnění svých plánů v Palestině, když jim říkal, že “aby sionismus mohl uspět, je potřebný židovský stát, s židovskou vlajkou a židovským jazykem. Osoba, která to chápe, je váš fašista Zabotyński” . Mussolini do Palestiny poslal zvláštního vyslance, aby tam více upevnil styky se sionistickou hierarchií. “Do roku 1935”, píše ve své knize Lenni Brenner, “se Zabotyński pro Mussoliniho stal někým typu zplnomocněnce ve věcech obrany”.

Víceméně v té samé době, kdy spolu sionisičtí vůdci bojovali o Mussoliniho náklonnost, měl italský diktátor velikého zbožňovatele v Německu: Adolfa Hitlera, budoucího diktátora fašistického Německa. Hitler svůj obdiv vyjádřil italskému velvyslanci v březnu 1933, když řekl:
“Vaše excelence ví, jak velký obdiv živím pro Mussoliniho, kterého považuji za duchovního vůdce mého ,hnutí´, stejně tak si myslím, že kdyby se mu nepovedlo dobýt v Itálii moc, národní socialismus by v Německu neměl nejmenší šanci”.

Ja je dnes známo, Hitler a Mussolini spojili síly, aby pomohli gen. Francovi ve Španělsku a vyslali tam své bojové stroje, aby roku 1936 zničili republiku a španělskou revoluci. Stejně tak dobře se dnes ví, že fašistická intervence ve Španělsku byla předehrou ke 2. světové válce.

Přivádí nás to k prozkoumání sionistické kolaborace s fašistickým režimem hitlerovského Německa. Rovněž i zde pronikal entuziasmus sionistů pro Hitlera všemi sionistickými frakcemi. Všichni doufali ve velký zisk pro sionismus poté, co se Hitler dostane k německu k moci. Od takových fanatiků, jako je Zabotyňského pobočník v Palestině, Abe Achimeira a “národní poeta” sionismu, Chaim Nachnan Bialik, až po nejmírnějšího sionistu (považovaného za milovníka míru) Normana Bentwicha, se všichni radovali ze zprávy, že se Hitler stal roku 1933 německým kancléřem. Bialik, v Izraeli stále neúspěšný, po vyslechnutí této noviny prohlásil: Já rovněž, stejně jako Hitler, věřím v moc ideje krve”. Norman Bentwich pronesl následující proslov:
“Viděn očima Prozřetelnosti byl Hitler jako Cyrus božský nástroj, aby přivedl (západní Židy) zpět do jejich země, neboť oni mohou přinést vklad pořádku a metody”. (“Splnění v Zemi Zaslíbené”, Londýn 1938, str. 106).

Toto nadšení sionistů pro Hitlera nalezlo svůj odraz v pravidelných sloupcích Aby Achimeira “Památník fašismu” v Hazit Ha´am, pozdějším stoupenci ortodoxního sionismu v Palestině. Dokonce i uniformy Bataru, Zabotyňského mládežnické organizace, byly bronzové (imitace hnědých hitlerových košil). Toto je část toho, jak byla situace popsána roku 1934 Williamem Zukermanem v jeho článku “Hrozba židovského fašismu”:
“Jakkoliv se to může zdát divné, Židovská Fašistická Strana nejenže existuje, ale dokonce již překročila bod v postupu o uznání. Strana má organizované členy v počtu 50 000, kontroluje široký tisk; vyvíjí silný vliv na sionistickou politiku v Palestině i za jejími hranicemi; dominuje v židovském veřejném mínění v Polsku a otřásá židovskými sentimenty na celém světě”.

Ortodoxní sionisté byli ti, z nichž vystoupil první sionistický kolaborant hitlerovského fašistického režimu. Byl to Georg Kareski, pozdější lídr Zabotyńského přívržensů v Německu. Ve své knize, nazvané “Železná stěna” (Londýn 1984) věnoval Lenni Brenner tomuto prvnímu kolaborantovi 12. kapitolu pod názvem. “Georg Kareski, Hitlerův sionista, zrádce nad zrádci”. Tato kapitola podrobně představuje Kareského evoluci z Zabotyňského pobočníka v Německu 1933 ke kolaborantovi plného chuti hitlerovského Gestapa. Kareski se začal těšit zlé slávě dokonce i mezi židovskými utečenci, kteří utíkali do Palestiny. Když se dozvěděli, že on sám roku 1937 emigroval do Palestiny, snažili se ho ze země vyhnat, avšak neúspěšně, neboť měl plnou podporu Zabotańského pobočníků v Palestině. Existovalo ještě mnoho sionistických kolaborantů s Hitlerem a největším z nich byl Rudolf Kastner, vůdce sionistické organizace v Maďarsku během 2. světové války. Kastner se těšil plné podpoře hierarchie “hlavního proudu” sionismu. Není se čemu divit, neboť čelní vůdci “hlavního proudu” sionismu s Hitlerovým režimem podepsali úmluvu jak dříve, tak i v roce 1933, pakt Ha´vara, který byl obchodní smlouvou. Fungoval až do vypuknutí 2. světové války a vyžadoval plnou spolupráci mezi nacistickým režimem a sionistickými vůdci. Tak např. Pomeranče ze sionistické kolonie v Palestině byly nakládány na německé ob chodní lodě s vlajícími vlajkami nacistického Německa ozdobenými svastikami (exportováno bylo 200 000 beden pomerančů).

Jakoby za účelem soupeření o vztahy k hitlerovskému režimu vyslala Gang Sterna, sionistická teroristická organizace, vyslance z Palestiny, aby se setkal s hitlerovským diplomatem v Bejrůtu. Bylo to v červenci roku 1941, během 2. světové války, a tento vyslanec hitlerovskému režimu přislíbil vojenský pakt proti spojencům. Podrobnosti této sionistické mise byly zveřejněny pro veřejnost roku 1994 Gideonem Rephaelem, dřívějším Generálním Ředitelem Izraelského Zahraničního Byra.

Motto fašistického režimu v Itálii znělo: “Věř, buď poslušný, bojuj!” Historie sionistického státu Izrael ukazuje, že zde vládlo stejné heslo. Co více, dva izraelští profesoři, z nichž ani jeden není proti sionismu, prof. Y. Leibovitch a prof. Israel Shahak, tvrdí, že se izraelská společnost rychel přeměnila směrem k nacismu. Nestačí všechny doteď zmíněné důkazy, aby potvrdily, že fašismus tkví v srdci sionismu? Pokud ne, tak následující důkazy musí takovéto pochybnosti zahnat.

Druhá část z této série, “Rasismus v srdci sionismu a “levicoví sionisté” , odůvodňuje, že sionismus je rasistický ve svém nitru a že režim vládnoucí izraelské společnosti je sionistickým režimem apartheidu. Může být jakýkoliv režim apartheidu režimem demokratickým? Ne, samozřejmě, že ne. tak jako tomu bylo v Jižní Africe, takový režim může být pouze režimem fašistickým. V Izreli je kolem milionu Palestinců, kteří jsou oficiálními občany sionistického státu, ve skutečnosti však jsou občany třetí kategorie (obyvateli druhé kategorie jsou Orientální Židé). A co více, dokonce i občané “první třídy” mají hodně málo co říci ve věci řízení země (samozřejmě kromě členů vládnoucí sionistické třídy). Čtvrtá část v kapitole “Více o sionistické bezcílnosti” z mé dřívější série objasňuje tuto záležitost následovně:
“Ano, v Izraeli je parlament. Je to sionistická instituce, do níž jsou vybíráni pouze sionističtí politici... právní systém v Izraeli si prý bere za vzor britské zvykové právo, které má daleko k tomu být ideální garancí svobody či demokracie, avšak v sionistické skutečnosti Izraele je dokonce i tato nevelká garance ´právních států´ naprosto zkreslena různými ´bezpečnostními předpisy´ nebo tajnými řády sionistického Gestapa. Proberme nejříve aspekt právní.

Jeden z nejtyranštějších fragmentů zákonodárství na celém světě je používán sionistickými vůdci jako část právního systému Izraele od momentu jeho vzniku v roce 1948. Je to kodex Bezpečnostních Předpisů z roku 1945, který se těší zlé slávě. Prvotně byl schválen vládou Britského Mandátu, aby zaretušoval teroristickou kampaň sionistů proti Britům; tento teror měl za cíl svržení britské nadvlády a zavedení sionistické nadvlády v celé Palestině. V té době se sionistická hierarchie proti těmto Bezpečnostním Předpisům stavěla silně na odpor a jeden z jejich čelních představitelů, sionista-právník, který se později stal Ministrem Spravedlnosti v Izraeli, řekl:

´Bezpečnostní předpisy v Palestině nemají svou obdobu v žádné jiné civilizované zemi. Dokonce i v nacistickém Německu nebyly takové zákony... Musíme před očima celého světa oznámit: Bezpečnostní Předpisy (Britské) vlády Palestiny jsou hrozbou pro fundamentální zákony´ (viz Hebrejský magazín Hapraklit, únor 1946)”.


Jedním z argumentů, kteří mají sionističtí vůdci pro objasnění důvodů pokračování tohoto tyranského zákonodárství je ten, že ho vláda státu Izrael nepoužívá proti obyvatelům Izraele. Je to stejně neskutečné jako nepravdivé. Je to lež, neboť např. Izraelská vládní cenzura je založena na oněch Bezpečnostních Předpisech, čímž dává vládě každodenní politickou kontrolu na tiskem v Izraeli. Tento argument je i tak falešný, neboť samotný fakt existence ústavy svědčí o tom, že všechny lidské bytosti jsou celou dobu v ohrožení. Sionističtí vůdci by zcela jistě použili toto fašistické zákonodárství, kdyby cítili, že je jejich vláda zpochybňována. Měli z něj velký prospěch proti Palestincům v roce 1967 na okupovaných územích Palestiny. Tam sionističtí vůdci nepoužívali převleky, ale spíše brutální teror fašistického režimu. Tam, v Okupovaných Zemích existuje teroristická diktatura sionistických vůdců Izraele. Tam je vidět sionistický fašismus v akci. Tam dominantní roli hraje sionistické Gestapo, všechny tři jeho frakce: Shi Bet, Shabok, Mossad - jak na území sionistického státu, tak i za jeho hranicemi. Tajemný a ultratajný charakter sionistického Gestapa mu umožňuje provádění krutostí a zločinů proti lidskosti bez toho, aniž by neslo zodpovědnost, a má plnou podporu CIA. Spojilo roli podobnou té, kterou prvotně plnilo Gestapo v histlerovském Německu, s rolí mezinárodního syndikátu organizovaného zločinu. Dřívější režim apartheidu v Jižní Africe měl podobnou tajnou organizaci, která byla jeho hlavním sloupem.

Po objevení kompromitujících faktů o zločinech proti lidskosti provedených sionistickým režimem apartheidu v Izraeli, jsme se má rodina i já sám stali cílem pro sionistické Gestapo pro vyměření “trestu”. Stalo se to zde, v Austrálii, s pomocí, australské tajné policie. Avšak dokonce i před tím, než jsem zde z Izraele přišel (následkem a z důvodu invaze sionistů do arabských zemí v roce 1967), jsem měl sionistické Gestapo na krku. Tehdy jsem nebyl protivníkem sionismu, byl jsem však řadovým mírovým aktivistou, stavějícím se proti militárním choutkám a závodům ve zbrojení, které vedli vůdci Izraele. Mým největším “hříchem” v očích šéfů sionistického Gestapa bylo to, že jsem zveřejnil informace o záměrech sestrojení nukleární zbraně a závodech ve zbrojení, které rozjeli sionističtí vůdci. Cílem tohoto nového a hodně nebezpečného závodu bylo dobýt moc nad celým Blízkým východem. Al Ha´amishmar, mluvčí “levicového” sionismu, publikoval můj článek, odsuzující tajné snahy vlády vyrobit nukleární zbraně. Má znalost byla založena na setkání s prof. Martinem Buberem, který se spolu s několika jinými vědci stavěl proti cílům Dimona Nuclear. Můj článek zcela jistě rozlobil šéfy sionistického Gestapa, neboť na mne začali dotírat. Tak jsem třeba náhle dostal povolávací rozkaz do armády, abych odsloužil svou každoroční rezervní službu, kde bych hlídal výbušné materiály a bunkry se střelivem v srdci pouště Negev - práci, která je obvykle dávána vojákům za trest. V každém případě, jako právník jsem měl být povinně určen pro práci v kanceláři nedaleko svého bydliště, jako všichni izraelští právníci, bylo mi to ale zamítnuto a to zrovna v době, kdy má tehdejší žena každým okamžikem očekávala narození našeho syna.


 Podtržení v textu pochází od autora. Pro zájemce o jiné texty B. Merhava uvádíme adresu: Benjamin Merhav, 25 Moodie street, Calfield east, vic. 3145, Austrálie.


  Benjamin Merhav

<< powrót