Paul Goodman - vzdělání tady a teď!


„Jímá mě hrůza, když na shromáždění tvrdím, že jsme možná měli již dost školy a čím více jsme jí dostávali, tím méně jsme získali výchovy, a tehdy na mně všichni koukají bez pochopení. Dále diskutují, jak je možné získat více peněz na školu a jak ji přehodnotit. Náhle vidím, že se stavím proti masovému šílenství.“
(Paul Goodman -1975).



Goodman: náčrt předpisu.

Když na začátku 70. let v Německu získala kritika školy koncepcí „alternativních škol“ novou hodnotu - mezi jinými vyvolanou příklady z USA - byl poprvé jmenován Američan Paul Goodman, do té doby celkem neznámý publicista, literát a sociální filosof.

Takže když již v roce 1969 byla pedagogem Hartmutem von Hentigem přeložena a publikována první Goodmanovo vyprávění, v roce 1975 následovaly překlady knížek „Vyrůstání v rozporu“ a v roce 1975 se Stefan Blankertz postaral o německé vydání „Nešťastného údělu školy“, byl již v pedagogických diskusích v 70. letech raději jmenován pouze na okraji. Pokud se dnes zeptáme na jeho známost, v pedagogice může být znám jedině pouze podle jména, ale ne více. Podobně to vypadá v psychologii kde je s tvůrčí terapií - jejímž spolutvůrcem byl Goodman ve 40. letech - spojován vždycky F. Perls, ale méně již Goodman. Také jako literát je veden spíše ve stínu ohlasu.

A na „Svobodné scéně“? je třeba potvrdit, že celá nauka o Goodmanovi je především připisována zásluze Stefana Blanertze - v roce 1983 se objevila jeho rozprava jako první a do té míry jediná analýza jeho osvobozenecké kritiky společnosti - která ho učinila známým jako překladatele a vydavatele od 70. let s jeho koncepcemi.

Dnes je Goodman představitelem anglosaské poválečné generace intelektuálních anarchistů, kteří v 60. letech dali anarchismu všeobecně nový profil (patří mezi ně mj. Murray Bookchin, Colin Ward, Nicolas Walter, April Carter a Noam Chomsky).

V tomto kontextu je Goodman symbolickou figurou pro antidiktátorský boj západoamerického hnutí studentů a následně má být ve své roli načrtnut jako mentor renesance osvobozenecké pedagogiky (kritiky).


Goodman: osvobozenecký profil.

Narozen v roce 1911 v New Yorku, začíná Goodman v roce 1931 v Chicagu studovat literaturu a filosofii, a také v časných 30. letech publikuje své první literární práce v malých vydavatelstvích a magazínech. V krajnosti promoval skicou o Kantovi a přijal místo docenta na univerzitě v Chicagu. Tato pozorně programovaná akademická kariéra byla přerušena jeho propuštěním na základě jeho přiznání se k homosexualitě. Následující desetiletí mu tedy přineslo nové vhodné pole činnosti.

I když v těch letech si poprvé širší veřejnost všimla Goodmanových literárních prací - v roce 1942 vyšel jeho první román „The Grand piano“ - žil v bídě a mohl si vydělávat na své živobytí pouze příležitostnými pracemi.

V roce 1944 Goodman odepřel vojenskou službu a v souvislosti s tím napsal svůj základní, politický manifest, který nejlépe vyjadřuje jeho kritiku společnosti, jakož i jeho osvobozeneckou osnovu: „The May Pamphlet“ poprvé vyšel v roce 1945. Na konci 40. Let začíná přátelství a spolupráce s Lorou a F. Perlsem, s nimiž vytváří Institut tvůrčí terapie v New Yorku, v roce 1951 píše společně s Ralphem Hefferlinem a Perlsem základní dílo o tvůrčí terapii a následně jistý čas pracuje jako terapeut v New Yorku.

V nastupujících 50. letech se znovu objevila řada nových literárních prací a v roce 1954 jeho přepracovaná doktorská práce „The Structure of Literature“.

Následujících 10 let jeho života ho bezprostředně přivedly k politickým rozpravám. Mezi jinými znamenitě rozvíjel aktivitu přednášek a publikací, kde se projevoval proti školním poměrům nebo později proti válce ve Vietnamu, podporoval hnutí občanských práv, pacifistické kampaně, akce odpírání vojenské služby a daní, byl členem nezávislého „Institute for Policy Studies“ ve Washingtonu DC. Mimoto se zapojoval do „free speech movement“, o němž Jerry Rubin psal: „Jedinou autoritou existující v kampusu byl ,free speech movement´- dozorčí výbory a ,deans´(představitelé studentů) byli bezmocní (…). My studenti jsme se stali nejsilnější politickou silou ve federálním státě, univerzita byla naši guerillou-tvrzí.“ (Rubin 1977, str. 23.)

V roce 1960 spolu s vycházející sociologickou analýzou „Growing up Absurd“, vyšla skica o mládeži v USA, která do roku 1973 vyšla ve více než půlmilionovém nákladu a stala se bestsellerem mládežnické revolty, tehdy začal jeho význam pro hnutí 68´. V roce 1962 byl opět vydán jeho „May Pamphlet“ (1945) s aktuálními texty pod novým názvem „Drawing the Line“. Těmito dvěma pracemi Goodman značně ovlivnil antidiktátorské mládežnické hnutí 60. let a stal se představitelem - myslitelem ve smyslu anarchistického přizpůsobování a anarchistické kritiky společnosti.

Mimo tohoto všeobecného politického angažování v roce 1968 publikoval skicu o škole „Compulsory Mis - Education“, začala renesance osvobozenecké pedagogiky následujících let. Rovněž v roce 1964 vyšel jeho další román „Making do“ a v roce1968 sbírka krátkých textů. Jeho další dva sociologické články vyšly v roce 1970 a v případě „New Reformation“ byly významné jeho rozčarováním z výsledků mládežnické revolty a jejího odvrácení od osvobozenecko-antidiktátorských zásad.

Paul Goodman zemřel 2. Srpna 1972 v New Yorku.


Goodman: o opětovném osvojení osvobozenecké pedagogiky (kritiky).

V roce 1964 založili v New Yorku Goodmanovi přátelé George Dennison, Mabel Christie a rovněž Goodmanova dcera Susan, onu „First Street School“, která dnes stojí na začátku nového hnutí alternativních škol po roce 1945 a ukázala cestu německým školám rodičů v 70. letech. To, co Goodman zformoval teoreticky, bylo Dennisonem a jeho spolubojovníky přeměněno v praxi.

V popředí této iniciativy se nacházely především tři elementy:
1.Pravým přáním First Street School není ani vychovávání v úzkém smyslu, ani připravení k budoucímu životu, ale „nynější život dětí“.
2.Vědomá rezignace z tradičních školních struktur (např. plánu lekcí, domácích úkolů, trestů, oceňování atd.) nevede k chaosu, ale k nové interakci a struktuře spojení mezi rodiči a dětmi a také mezi dětmi samotnými.
3.Základní obor školy vyžaduje novou organizaci, která se nachází mimo centrální a byrokratické struktury: jde o malé přehledné formy, které dávají tvar jednotlivci.

To co zde vzniklo jako prototyp nové generace alternativních škol a výrazně se lišilo od občanského hnutí reformy z první poloviny 20. stol., s s jeho výchovnými místy na vesnicích, světonázorovými a zaměstnaneckými školami, bylo Goodmanem promyšleno v jeho textech kritizujících školu.

V centru jeho kritiky, která však v antipedagogickém smyslu není „zrušením“ výchovy, se nacházejí takové instituce utváření a vychovávání, které se rozvinuly během staletí, okupované státem, církví a kapitálem a dnes vypadající jako instance společnosti nepřichystané k sociální reformaci. Tomuto obvyklému chápání formování postavil ustanovení „náhodného vychovávání“.

Byly to:
1.Náhodné vychovávání (skrze účast v tom, co se děje ve společnosti) musí být hlavním střediskem života.
2.Většina High School´s musí být zrušena. Mládežnické spolky různých druhů musí převzít jejich sociální funkce.
3.Vzdělání v collegu nemusí předcházet vstupu do odborného života, ale může nastoupit teprve po jeho započetí.
4.Hlavním úkolem vychovatelů musí být starost o to, aby bylo možné náhodné učení ve všech oborech společnosti. V daném případě neštěstí musí společnost vytvořit nové smyslové pole činnosti s výchovnými možnostmi.
5.Cílem pedagogiky základních škol do věku 12. let musí být ochraňovat svobodný rozvoj dítěte a požadovat to, protože skrze společnost a rodinu vyvíjený nátlak je příliš velký, tak aby se mu dítě mohlo postavit vlastními silami.

Jako kvintesence se u Goodmana nachází pedagogické ustanovení, které jako tradiční chození do školy - chápané jako „přímá pedagogika“ nebo „systematická výuka“ - musí být drasticky ohraničené. Hlavním cílem formování a výchovy musí být „protičinnost sociální integrace“. Stejně tak v rozsahu základní školy a stejně tak ve výchovném utváření musí jít o to, aby „systematická výuka“ v charakteru instituce byla redukována na minimum jako umožnění silné spoluúčasti dětí, mládeže a utvářejících se na sociálním životě. Pro rozsah základních škol to znamená: „Malé dítě musí jít za vlastní iniciativou, strkajíc nos do všeho, co se děje. Při tom všem pátrání se bude učit formou bádání, otázek a vzorů. V naší společnosti se to děje právě pouze doma, během prvních čtyř let.“

Podle Goodmana je potvrzeno, že dnešní obecná škola slouží k upevnění třídních protikladů, vzdalování se individua od společnosti, jakož i disciplíny.

Na základě své analýzy dnešní školní skutečnosti a vlastní koncepce náhodného vychovávání a formování - která, což poznamenává, nepochází originálně od něj, ale právě naopak existuje pod tvrdou skořápkou pedagogiky a pouze musí být odkryta - rozvinul také konkrétní vyobrazení budoucích formujících institucí. Goodman si představuje především malé a autonomní společenství učitelů a učňů, v případě univerzitního vyučování hovoří o přípustných „učňovských státech“ ne z více než 150 studenty a 10 učiteli s minimálním byrokratickým aparátem a co největším společným rozhodováním. Prudce se brání všem podobám architektonického, pedagogického a byrokratického obrovského šílenství, kterými jsou tak výrazně vyznačeny dnešní výchovné organizace.


Goodman: osvobozenecký realista?

Viděný skrze souhrn svých prací není Goodman pro osvobozeneckou pedagogiku současnosti originálním, novým myslitelem, který pozvednul další teoretický rozvoj. Jeho jednorázová zásluha je spíše v novém zformování starých zásad a jejich shodou se současností.

Jeho teze o zrušení školní povinnosti, vytvoření malých pedagogických samostatných a samosprávných výchovných společností, jeho pedagogické zásady svobody a zkušeností jako základu formování a výchovy, stejně jako jeho analýza existujícího školního systému jako systému moci, to jsou ustanovení, které již v osvobozeneckém hnutí známe, které vznikly již u Williama Godwina. Goodman myslel reálně - politicky, ne utopicky. Jeho stanovou bylo „tady a teď“ a konkrétní reforma. Viděn politicko-tvárně nebyl revolucionářem, který očekával ideální systém výchovy jako skutek revoluce. viděl možnost hodně konkrétních změn v současnosti.

To, že se Goodman se svým náhodným formováním a vychováváním jako alternativou dobře objevoval, jak ocenil čas, ukázaly následné diskuse o alternativních školách v polovině 60. let - tj. nové rozvahy nad církví a kapitálem, nedotčenými malými experimentálními místy nového pedagogického uvědomění - které v něm po roce 1945 měly jednoho z nejvážnějších představitelů.


Materiál vznikl na základě knihy St. Blankertze „Kritický pragmatismus“.


<< powrót