Zrevolucionalizovaná X múza
aneb španělská válka a revoluce v současném kině



Tak vážná událost, jakou občanská válka ve Španělsku a tamní revoluce nepochybně byla, nemohla být opomenuta uměleckým světem, a tím také představiteli kina. v tomto článku bych chtěl věnovat podrobnější úvahu několika filmům, které vznikly v přesahu posledních 10 let. Rozhodná většina z nich vznikla ve Španělsku, v zemi, pro níž bylo období let 1936-39 obdobím hodně bolestným. Bratrovražedné boje po sobě zanechaly mnoho nezahojených ran, ale rovněž mnoho horkých vzpomínek o bratrství a sociální solidaritě. Právě takovým tématům jsou ve většině tyto filmy věnovány. Filmy tématicky objímají revoluci spolu s jejími pozitivními, jakož i negativními aspekty, stejně jako všechno to, co se váže s radikálními sociálními změnami. Jsou to také filmy o válce s fašismem, nepostrádající militaristické scény, neboť taková přeci byla tehdejší skutečnost. Pouze poslední z probíraných filmů („Siesta“ pozn. překl.) ukazuje válku ze strany nacionalistické, ze strany frankistických rebelantů. I přesto je to obraz zajímavý a stejně důležitý co do zobrazení strany republikánské a revoluční.

Prvním filmem, kterému bych chtěl věnovat trochu více místa, je slavný film anglického režiséra Kena Loacha „Země a svoboda“ . Tento více než 100 minut trvající film vznikl v roce 1995, nedlouho před oslavami 60. výročí vypuknutí občanské války. Svým scénářem trochu připomíná knihu George Orwella „Hold Katalánsku“. Přiznává to ostatně i sám režisér, který orwellovu knihu chápal ve stejné rovině s jinými historickými knihami. Hlavní hrdina filmu, David, nezaměstnaný člen komunistické strany, podobně jako Orwell odjíždí jako dobrovolník do Barcelony, pak se dostává na aragonskou frontu, aby nakonec skončil v Barceloně v květnu roku 1937. Zde se trochu odlišuje od Orwella, neboť stojí na straně komunistů v bratrovražedném boji, zatímco Orwell stál na straně anarchisticko-poumovské. Stejně jako Orwell musí nakonec Španělsko opustit označený jménem trockisty a zrádce. Ale popořadě.

Film začíná a končí v dobách nám současných, jeho fabule představují dopisy, které čte vnučka hlavního hrdiny po jeho smrti. Když se David objevuje v revolučním Španělsku, úplně náhodou se zapojuje do milice POUM (obyčejně, neboť to byli první lidé, které potkal). Na frontě v Aragonii poznává život žoldnéře spolu s občas všeobecnou nudou a mezilidskou solidaritou. Tam se rovněž spřátelí se svými soudruhy v boji. Máme tady celý výkvět evropského proletariátu, převážně komunistů s antistalinistickými názory (ale ne trockistů, POUM byl nespravedlivě obviňován z trockismu, čímž si posluhoval hlavně Stalin a jeho pobočníci ve snaze zničit tuto stranu) a stejně tak anarchistů (jako třeba filmovou lásku Davida, Blancu hranou Rosanou Pastor). Hlavní scénou filmu se zdá být obsazení vesnice v níž je později provedena debata nad dalším osudem země a budoucnosti. V době útoku umírá jeden z milicionářů. Ve vesnici je zadržen kněz, který dříve střílel do milicionářů z kostelní věže, potkal ho stejný osud, který on sám přichystal několika tamním anarchistům, předávajíc je do rukou fašistů. Exekuce byla vykonána mezi těly umučených a zavražděných mladých anarchistů. V době jejich společného pohřbu (což je zajímavé, rakev zabitého milicionáře byla zabalena do irské vlajky, země z níž pocházel, a ne do stranické, což je divný projev národnostního cítění mezi internacionálními komunisty) po proslovech soudruhů všichni společně odzpívali Internacionálu (podle mně je to jedna z nejhorších scén ve filmu, skrze ní režisér zdůraznil svůj světonázor a tím ta scéna získala propagandistický rozměr). Během diskuse nad kolektivizací půdy je možné v republikánském táboře pozorovat dva protikladné trendy. První z nich, provládní, klade odpor kolektivizaci a je pro ponechání malého soukromého vlastnictví. Druhý je pro celkovou kolektivizaci, spolu s půdou drobných vlastníků a současně antifašistů. Tento problém byl vyřešen způsobem dost drastickým, hlasováním. Kolektivizace byla vyhlášena, i přes protesty jednoho z vesničanů, který se jí stavěl na odpor.

Když je náš hrdina raněný během cvičení s mladými rekruty milice, vzniká vztah mezi ním a anarchistkou Blancou. Po pobytu v nemocnici se setkávají v Barceloně, ale toto setkání je ve finále trochu tragické, David svedený propagandou stalinistů přechází do řad mezinárodních brigád, což pro Blancu znamená zradu revoluce, ránu do zad vedenou rukou bývalého soudruha. Teprve květnové neštěstí a bratrovražedné boje mezi provládními silami a anarchisty a radikálními levičáky z POUM, Davida přesvědčily o správnosti dřívější cesty a zradě, které se dopustili prosovětští komunisté. Trhajíc svou komunistickou knížku člena strany konečně přerušuje své osudy s komunismem sovětského vzoru a vrací se do lůna nezávislé revoluční levice. Je možné se domnívat, že na konci by David byl jistě anarchistou… V důsledku sovětského honu na POUM, byla tato strana delegalizována a obviněna ze spiknutí s Frankem (ve filmu jsou na moment ukázány komunistické noviny „Daily worker“ s velkým titulkem „Španělští trockisté spolupracují s Frankem). I takový osud potkal rovněž i Davidův mezinárodní oddíl. Po vyčerpávající válce na frontě je tento oddíl pacifikován regulérním komunistickým vojskem, jeho velitelé jsou zatýkáni (z jistotou se dělíce o osud vůdce POUN Andrese Nina, zavražděného stalinisty). V době zmatků umírá Blanca, Davidova revoluční láska. Odpočívá ve vlastní zkolektivizované vesnici, v půdě, která, i když jen na chvíli, náležela lidu (jak David píše později, tato vesnice byla později obsazena komunisty a kolektivy byly rozpuštěny silou). Film končí scénou Davidova pohřbu v současné Anglii. Jeho vnučka symbolizuje nové pokolení revoluční mládeže, které bude dále táhnout tradici svých předchůdců ze třicátých let.

„Zemi a svobodu“ jsem poprvé viděl na speciální ukázce organizované poznaňskými anarchisty. Neměl jsem štěstí vidět jej dříve, film, který byl nominovaný na cenu festivalu v Cannes, byl promítán pouze v několika polských městech a pouze několikrát (v Barceloně film neslezl z plátna přes 6 měsíců, v Madridu byl promítán ještě déle). Vůbec mně to však neudivuje, když v této zemi je všechno, co je levicové, okamžitě spojováno se Stalinem a lágry. Během oné anarchistické ukázky měly dvě scény filmu zvláštní účinek na diváky. Ohromný aplaus provázel scénu exekuce kněze a roztrhání stranické knížky. Po seanci se několik osob přiznalo k pláči během sledování scény odzbrojování oddílu POUM, scény, která podrobně vyjadřuje tragédii revoluce ve Španělsku, revoluce zrazené a zničené rukou agentů NKVD a jejich věrných psů ze španělské Komunistické strany. Rovněž v jiných zemích měly promítání filmu „Země a svoboda“ vroucí atmosféru. Na speciální Loachovo přání byla opožděna normální distribuce filmu, nejprve ho chtěl pustit v malých sálech na ukázkách pro mládež, která má lepší schopnost přijímat. Současně vzniklo několik jazykových verzí, mimo anglické rovněž katalánská, španělská a jiné. Katalánská premiéra filmu se změnila v manifestaci podpory pro POUM. Režisérův proslov byl přerušován neustálým potleskem a většina publika po promítání prostě plakala. Byly organizovány politické debaty s účastí bývalých členů POUM jakož i španělských komunistů (ti však nepochopili poslání filmu, když bývalý sekretář KPH Loachovi vytknul, že „znevažuje a ponižuje boj španělského lidu proti fašismus z levicového hlediska“. Nu což, hanba se teď přiznat k chybám minulosti).

Chtěl bych ještě napsat několik slov o atmosféře, jaká panovala v době vytváření filmu, jakož i o samotném režisérovi, kterému je proč věnovat pozornost. Loach chtěl hodně zachovat autentičnost tamních let. Vesnice, kterou ve filmu obsazují milicionáři je autentickou vesnicí Mirabel v Tervel. Využita byla nejen jako dekorace, aktivní účast ve filmu měli rovněž její obyvatelé. Loach vzpomíná, že zpočátku „když jsme začali rozmlouvat s lidmi, jsme pociťovali jednotný odpor, ale po několika dnech hráz ustoupila. Vytvořila se atmosféra nedostatku zájmu, ale ve středu se pociťovalo největší angažování.“ Scény kolektivizační debaty vypadají jako skutečná debata v níž vystupují jak herci tak autentičtí obyvatelé vesnice. O osudu té diskuse nebyl dokonce Loach přesvědčený, sami diskutující měli rozhodnout o kolektivizaci. Mezi nimi byli rovněž lidé, kteří pamatovali dobu války a aktivně se účastnili v aktivitách CNT a jiných syndikátů, jakož i současní členové CNT. Ian Hart, který odehrál hlavní mužskou roli, měl zakázáno číst cokoli na téma války ve Španělsku, měl být „naivním“ anglánem vhozeným do víru politických událostí. Je třeba přiznat, že se to podařilo.

Samotný Loach téma filmu popisuje ve dvou mnoho říkajících větách. „Je to historie velké naděje a to mě přitahovalo nejvíce. Je to jeden z těch řídkých momentů v historii, kdy je možné vidět lidi dobývající kontrolu nad vlastním životem.“ Loach je režisér rozhodně levicový. Hrdiny jeho filmů jsou převážně lidé poškození kapitalistickými poměry panujícími v současné společnosti. Tématu revoluce se ujal rovněž ve filmu nedávno uváděném v Polské televizi „Píseň pro Carlu“. Zde šlo o revoluci sandinistů v Nikaragui. I přes levicovost režiséra, je jednou z nejzajímavějších postav v současném filmu, obzvláště tím, věnujícím se sociálním tématům. Stojí tedy za to lámat schémata typu „levičák = Stalin a lágry“ a sáhnout do tvorby Kena Loacha.

U příležitosti tohoto filmu bych chtěl vzpomenout na článek, který vyšel v magazínu „Mać Pariadka #3/99“. Článek „Země a nedostatek svobody“ byl snad jediný text o Loachově filmu, který vyšel v Polsku v časopisu svobodomyslného profilu. Co je však divné, v porovnání z texty v západních anarchistických časopisech na toto téma, byl hodně kritický v poměru k filmu, což může udivit v případě filmu s výrazně antiautoritativním poukazem. Autor tohoto článku, Bocian, Loachovi vytýká levicovost (kterou režisér nikdy nijak neskrýval) a také nedostatek pocítění vkusu a ostychu, které nachází po jeho shlédnutí. Podle něj je film „Země a svoboda“ špatný a dráždivý. Proč? Hlavní výtkou jsou především „přehrávky, kterých je celá hromada ve filmech ,malého realismu.‘“ Jsou to elementy „levicové propagandy rodem z lekcí PO, ve stylu pozdější Jaruzelski.“ Nevím, proč autorovi rovněž vadí milostný úsek a nemyslím si, že by ani on stejně jako jiné scény z filmu způsobovaly, že se z něj dělá „opravdu rodinné kino.“ Ovšem, film možná obsahuje scény zbytečně bombastické (jako již dříve popsaná scéna pohřbu či kolektivizace vesnice o nichž se zmiňuje rovněž Bocian), ale vcelku se prezentuje úplně jinak. I přes klopýtnutí režiséra (třeba rovněž zmiňovaný prapor POUM se srpem a kladivem) film určitě není propagátorem komunistických řešení zaváděných pomocí bodáků. Loach je levičákem, ale jistě není sympatizantem Stalina a metod užívaných jeho podřízenými během španělské války. Soustřeďujíc se na, podle mně, málo podstatné záležitosti technické povahy (např. kdy režisér zapojuje hlasitější hudbu pro podkreslení významu scény, a kdy ne) a vytýkajíc nevýznamné chyby ve scénáři) Bocian zjišťuje, že tento film propásl šanci stát se „dílem s ohromnou silou působení.“ A zde se mýlí. Díky Loachově filmu se znovu začalo hovořit o ztracené šanci, kterou z jistotou byla revoluce ve Španělsku. A tvrdili to o ní nejen anarchisté ve svých novinách a na setkáních, ale toto téma bylo rovněž probíráno v širších kruzích. „Země a svoboda“ se stala, i přes výhrady pana Bociana, vážným hlasem v diskusi o této promarněné šanci.

Druhým filmem o němž bych chtěl napsat, je španělská produkce nesoucí hodně výmluvný název „Anarchistky“ (Libertarians). Hrdinkami tohoto filmu jsou právě titulní anarchistky tvořící jeden z oddílů anarchistické milice na aragonské frontě, které jsou členkami organizace Svobodné ženy (Mujeres libres) bojující nejen s Frankem, ale i s konzervativními návyky španělské společnosti (přítomnými rovněž v revolučním hnutí).

Po útěku z řádu se mladá jeptiška Maria skrývá v bordelu osvobozeném anarchistkami. Později se s nimi vydává do Barcelony, odkud pašují zbraně na aragonskou frontu. V Barceloně se setkává s klasiky anarchistické myšlenky, získává o tom pojetí, což je později vidět ve frontových zákopech (cituje zpaměti Kropotkina). Během cesty je svědkem exekuce kněze, což ji opravdu k smrti vystraší. Na frontě poznává život v zákopech jakož i to, čím je svobodný komunismus, který chtějí po vítězství zavést anarchisté. I přesto, že neodvrhla boha, akceptuje ideje vyznávané anarchisty. Na frontě poznává bývalého kněze, jemuž daroval život sám Durruti, zabývajícího se distribucí obživy a ošacení. Mezi nimi načrtnutá láska však nekončí šťastně. Maria je osobou hodně nevinnou a ztracenou ve volném světě, zdi kláštera z ní udělaly nevolnici boha a církve, která nic nedokáže bez boha a pána. Proto také prakticky neopouští „šéfovou“ anarchistek Pilar.

Komunisty zavedená militarizace a vytvoření lidové armády španělské ženy nutí k návratu ke starým zájmům. Ne všechny se k tomu podaří přinutit. Mariin oddíl, i přes snahy odzbrojení, stále zůstává na frontových pozicích. V důsledku zůstání na frontě jsou napadnuti po frankově boku sloužícími Maury (zde zajímavost, anarchisté byli takřka jediní, kteří byli na straně nezávislosti pro Maroko, celá republikánská levice, jakož i frankistická pravice, byli pro udržení kolonie v Africe, proto taky zřejmě jediní Maurové bojující na straně republiky byli přítomni v Durrutiho koloně) a ve většině vyvražděni. Hlavní hrdinku zachraňuje před jistou smrtí medailon, který si ponechala a frankistický oficír, který ji ochránil před znásilněním. V závěru se ocitá ve vězení, kde se již bez výhrad vyznává ze své „anarchistické víry.“

I přes to, že se tento film zdá být hodně realistickým obrazem anarchistické revoluce, však po jeho shlédnutí zůstává jistá neukojenost či dokonce nechuť. Nechuť u mně vzbuzují především příliš propagandisticky ukázané scény triumfu anarchistů, jakož i ukázání španělského anarchismu jako čehosi na způsob náboženství, což zejména ukazuje finální scéna ve vězení, kde citát z klasika anarchistické myšlenky zní jako modlitba. Zdá se mi, že ve skutečnosti znamenal anarchismus pro španělský lid jednoduše volný život, bez pánů a náboženství, a nebyl čímsi zastupujícím, čímsi co bylo možné postavit na místo nenáviděné církve.mimo to, tento film je možné spojovat s filmy realizovanými v dobách socrealismu, nedostává se mu trochu takové té obvyklé reálnosti, každodenní špíny života v zákopech, skutečného života v době války a revoluce. v porovnání s „Země a svoboda“, i přesto, že je celkově věnován anarchismu, vypadá trochu bledší, možná ne v tématu obsahu, ale spíše formou.

Film „Ay Carmela!“ jsem viděl před několika roky, když ho uváděla Polská televize. Jak to bývá obvyklé, veřejnoprávní televize hodnotné filmy pouští v pozdních nočních hodinách, ale komerční šmíry v době největší sledovanosti. Stejně tomu bylo i v tomto případě a na vysílání „Ay Carmely!“ jsem tehdy narazil náhodou. Dodnes toho nelituji.

„Ay Carmela!“ popisuje historii divadelní skupiny, jejíž hlavní součást představuje hezká Carmela (v této roli Carmen Maura, známá mimo jiné z „Žena na okraji nervového zhroucení“ Pedra Almodovara). Osud si s onou skupinou zahrál tak nešťastně, že se během snahy dostat se v bezpečné míře do Valencie, dostali do rukou Falangy a italských fašistů bojujících na Francově straně. Dříve Carmela spolu se svým přítelem Paulinem vystupovala pro republikánská vojska a dělnické milice. Když se však začala přibližovat fronta, rozhodli se vydat na bezpečnější místo. Měli však smůlu a dostali se do „otroctví“. Zpod exekuční oprátky je zachraňuje italský poručík-režisér, který frankisty přemlouvá k záchraně herců výměnou za jejich účast v umění holdujícímu katolickému Španělsku a jeho novým vládcům. I přes odpor ze strany Carmely přijímají tuto roli, což nakonec končí tragicky.

Výrazným motivem ve filmu Carlose Saury je vnitřní konflikt, který v sobě zažívá Carmela, prostá žena z lidu, ostrého jazyka, nedostatku kultury, bez výrazných politických ideálů ale s velkým srdcem. Je to stav, který v době občanské války ve Španělsku prožívala nejedna osoba. Buď kompromis s fašistickým režimem nebo smrt u zdi. I přesto, že Carmela přistoupila na kompromis, i když s velkým odporem, v hloubi srdce byla stále na straně lidu. Během finálového představení, kdy se měla vtělit do role poražené republiky, při publiku složeném ze zajatců mezinárodní brigády (z větší části Poláci, kteří měli být následujícího dne popraveni), Carmela nevydrží vnitřní napětí a protiklad mezi tím co je uvnitř a tím co je venku. Její poslední vystoupení, slova písně „Ay Carmela“ jsou brutálně narušené kulkou z oficírského revolveru. Stejným způsobem bylo v době občanské války přerušeno mnoho jiných existencí mladých Španělů a jiných mladých lidí z celého světa.

Zcela jinou postavu prezentuje Paulino, který hned ochotně přistupuje ke spolupráci, odvrhuje to, co dělal dříve, zapomíná o co bojují lidé na druhé straně. Jeho egoistický přístup ke španělskému konfliktu ukazuje obraz, který bylo možné nezřídka potkat v tehdejších dobách ve Španělsku. Jednoho dne se stojí na jedné straně, druhého dne zase tam, kde dříve stál nepřítel. Myslím si, že to není postava typická pro Španěly, tak se zachovávají lidé všude kde dochází k bratrovražedným válkám (a dokonce i tam, kde je nepřítelem jiný stát, národ, kolaboranti jsou v každém národě, bez výjimky).

Právě na zdůraznění tohoto vnitřního konfliktu, těchto kompromisů nejvíce záleželo režisérovi. Podařilo se mu to skvěle a film „Ay Carmela!“ to ukazuje nádherným způsobem. Je třeba ještě dodat, že tento film je považován za nejlepší dílo C. Saura a potvrzením toho mohou být ceny Goya Prizes (španělská obdoba Oskarů), jichž toto dílo získalo 13 (mimo jiné za nejlepší herečku, herce či scénář).

Celkem nedávno vysílal druhý program veřejnoprávní televize španělský film „V náručí zralé ženy“ s polským akcentem v postavě Joanny Pacula v jedné z ženských rolí. Děj filmu představují milostné peripetie mladého muže pocházejícího z buržoazní rodiny. Děj začíná vyvoláním povstání vzbouřenými frankovými regimenty. Tehdy šestnáctiletý Andres opouští katolickou školu a vydává se do rodného města. Tam se ukazuje, že bydliště jeho matky bylo obsazené dozorci a matka nové moci představena jako fašistka. Neorientující se v situaci se Andres vydává na cestu k rebelantské straně, v době, v níž je zadržen anarchisty. Nemajíc jiného východiska se k nim přidává a poprvé prožívá milostné vzplanutí v náručí anglické aristokratky zadržené anarchistickou patrolou. Z frontových zákopů je Andres přemístěn do Barcelony, prochází dalším milostným vzplanutím a tam ho také potkává úpadek republiky. Jako bývalý člen anarchistických oddílů je umístěn do koncentračního tábora odkud ho dostává matka, spřátelená s členem fašistické Falangy. Jeho poválečné osudy jsou stejně zajímavé, věčně hledá lásku a nemůže zapomenout na minulost, která pro něj byla jediným obdobím plné svobody. Celou dobu negativně smýšlející o nové moci se snaží pomáhat těm, co stále věří v republiku. Zachraňujíc muže milenky přistupuje na dohodu a vstupuje do Falangy, ne však na dlouho. Nová milostná příhoda se zdá být něčím více, proto se rozhoduje opustit Španělsko, které považuje za zemi - vězení, tvrdíce, že je možné mít druhou vlast, stejně jako je nejedna láska v životě.

V celku se film hodně soustředí na milostné prožitky hlavního hrdiny než na válku či politickou situaci, je však možné z něj učinit zajímavé závěry, jiné než ty, které činí pánové Raczek a Kałzinski, kteří film uváděli. Tedy, podle těchto znalců filmu, je Andres typickým člověkem „kam vítr, tam plášť,“ měnícím své názory v závislosti na situaci. Zcela se s tím neshoduji, což odůvodňuje samotný film. Pokud k anarchistům vstupuje poněkud pod nátlakem, tak později se k nim přidává s výraznou sympatií, dokonce v dobách Frankova režimu. Do Falangy vstupuje pouze proto, aby zachránil nepřítele fašismu, dělá to s výraznou nechutí a osud frankismu je mu úplně lhostejný. Nakonec utíká z frankovského Španělska, chce odjet někam daleko, co nejdále od problémů, s kterými se setkáváme v totalitních státech. Své poslední lásce vyznává, že úplnou svobodu zažil pouze jednou, pouze jednou se cítil svobodným člověkem. A nebylo to po konci války, ale právě tehdy, když byl členem anarchistické milice. Je to výrazný projev prosvobodného postoje, i přesto, že byl vyjadřován v opuštěné uniformě Falangisty.

O filmu „Siesta“ však můžu napsat pouze nemnoho. Měl jsem štěstí shlédnout jej před nějakou dobou a nemohu si již pamatovat podrobnosti, ale budu se snažit popsat atmosféru filmu a jeho hlavní náčrt.

Děj filmu se odehrává na frankistické straně španělského konfliktu. Hlavní hrdina, mladý oficír aristokratického původu, je umístěn do jednotky vedené, světe div se, člověkem s homosexuálními sklony. Děj se odehrává hlavně v táboře oné jednotky, kde se největší „zábavou“ zdá být popravování zajatců a civilních osob spolupracujících s republikánskou vládou. Náš hrdina je nakonec umístěn v popravčí četě, která rozstřílí kněze odsouzeného k smrti. Je zajímavé, že je zde představena úplně opačná situace než v dříve popisované „Zemi a svobodě“. Zde katolický kněz střílí z kostelní věže do frankistů útočících na vesnici. Bylo to možné? Ano. Pokud to byl baskický kněz. Země Basků byla jednou z provincií Španělska, která stanula na straně republiky. Je trochu divné, že zcela katolická země, kde měli anarchisté a socialisté nevelké vlivy, stanula na straně tolik „antináboženské“ vlády? Důvodem bylo to, že právě tato vláda Baskům zajišťovala regionální autonomii, zatímco frankisti mohli zajistit pouze totální a jednolitou hegemonii. Dnes si však již nevzpomínám v kterém španělském regionu se film „Siesta“ odehrával, ale hodně pravděpodobné je to, že to bylo právě Baskicko. Zcela jiným druhem duchovního, v porovnání se zastřeleným knězem, byl jeden s knězů neodlučně doprovázející průvody přihlížející každodenním popravám. Sutana přepásaná armádním pásem s revolverem u boku, výraz tváře zatvrzelého a věčně podezřívavého fanatika, surovost, neústupnost. Rozhodná většina španělského duchovenstva stála na straně nového režimu, a to, jak je vidět, zcela aktivně a tvrdě. Neudivují mně proto radikální řešení španělských anarchistů vůči tamnímu kléru, pokud na své cestě potkali právě takové kněze.

Jinou, hodně zajímavou epizodou filmu je výše vzpomínaná homosexualita vysoce postaveného oficíra frankistické armády. Mohlo by se zdát, že takové „vybočení“ bylo potíráno církví v těchto letech, a zde máme zjevný příklad soužití mezi velitelem a jedním z jeho poddaných. Takové pokrytectví ze strany představených, kteří každý den ráno mašírují na mši, obklopují se knězi a posílají na smrt stovky osob, a z druhé strany to popírají ve svých ložnicích, snad nejvíce pohnulo hlavním hrdinou, který začínal pochybovat o správnosti frankisty reprezentovaných názorů.

Samozřejmě to nejsou všechna filmová díla věnovaná období občanské války ve Španělsku. Světová či evropská kinematografie toto téma spíše pomíjí, rozhodně lépe se prezentují španělské produkce, což samozřejmě nemusí nikoho udivovat. Z výše popsaných filmů pouze ten první vznikl v anglicko-španělské koprodukci. Zbytek je španělské produkce, i přes mezinárodní význam španělského konfliktu. Doufám, že časem se zlepší přístup rovněž k jiným filmům zabývajících se tímto tématem.

Pro teď je to v tématu revoluční kinematografie vše.


  Janusz Krawczyk


<< powrót