Neexistují jednoduché odpovědi - S. Shalom rozmlouvá s N. Chomskym


-Stephen R. Shalom: Válka v Afghánistánu, politicky zcela správně uznaná za takovou, která může dojít až k humanitární katastrofě, by byla nemorální dokonce i kdyby pro ni neexistovala alternativa. Ale vy a ostatní kritici konfliktu jste byli často tázáni na jiné řešení. Chtěl bych se teď důkladněji seznámit s vašimi názory, abych si je mohl objasnit.

Upozornil jste na fakt, že Spojené státy odmítly nabídky Talibanu, kteří byli připraveni vydat Bin Ladina třetí straně. Američané však nejvíce inklinovali ke konfrontaci, což však netvrdí, že pro tento konflikt neexistovaly skutečné mírové alternativy. Kdyby tehdy Talibanci Bin Ladina vydali, bylo by to spojeno s přemístěním Washingtonských obrovských armádních oddílů k hranicím Afghánistánu. Spojenými státy odmítnuté mírové návrhy ukazují na upřednostňování války, ale vůbec nedokazují, že by nepřítomnost silového nátlaku přivedla dovedení strůjců útoků z 11. září před soud. (Stejně jako v jiných případech, kdy Spojené státy odmítly návrhy ústupků navržené k zabránění války: v roce 1990 a 1991 Saddámem Husajnem a v roce 1999 Srby). Nic tyto války nedělá dobrými, vynořuje se však otázka, zda mírové prostředky mohou zadržet terorismus (a přesněji řečeno - popsaný terorismus, když je americká „válka s terorismem“ namířena pouze na vnějšího nepřítele a nebere v potaz aktivity ze strany spojenců nebo samotného Washingtonu).

-Noam Chomsky: Všechny otázky jsou hodně těžké a zasluhují důkladné prozkoumání. Budu se snažit je vyřešit krok za krokem, ne pouze uvádět hotové odpovědi, rýsujíc směry, v nichž se musíme snažit hledat řešení. Možná bude dobré začít od zopakování dvou opravdových, ale důležitých bodů, které nám poslouží jako fundament:

1) Pokud navrhujeme nějakou zásadu, která má být vnucena antagonistům, musíme se tehdy shodnout - je to v našem zájmu, aby se ta zásada vztahovala také na nás.
2) Směřujíce k vytvoření vlastního ponětí na téma vzniklé situace, musíme vědět, že mezi naším názorem (lhostejno jak přesvědčivým) a podniknutím činnosti je hodně velký krok. Tento krok vyžaduje argumenty - konkrétní argumenty v situaci, kdy navrhované činnosti s sebou nesou ohromné následky pro lidstvo (např. bombardování nějaké země).

Pokud máme toto za výchozí bod, vraťme se k podstatě otázek představených v otázkách.

Za prvé, připusťme, že někdo položí otázku: zda existovaly skutečně mírové alternativy k tomuto konfliktu? Před zadáním otázky je nutné se pozastavit nad tím, zda je správně formulovaná. Zdá se, že sugeruje, že pokud by mírové prostředky zklamaly, Spojené státy by byly oprávněné uchýlit se k násilí, aby dosáhly svých cílů - v tomto případě zabití nebo zadržení původců tragédie 11. září a také jejich společníků. Avšak oba odmítáme předpoklad, že Američané měli právo vyvolat konflikt. Jak jsi naznačil na začátku, válka vedená za takových podmínek jako teď, by byla nemorální dokonce i tehdy, kdyby pro ní nebyla alternativa. Připusťme však, že někdo akceptuje výše uvedený předpoklad a pokládá otázku formulovanou způsobem, jak jsem to zmínil. Máme tedy co dočinění s problémem (1): zda se shodneme, aby vůči nám bylo použito násilí, pokud mírové prostředky zklamou. Zda se shodneme na tom, aby Nikaragua, nebo Kuba, nebo Haiti (bylo by možné takto jmenovat ještě dlouho) měly právo použití síly za cílem zabití nebo zajmutí hledaných zločinců chráněných v USA?

Případ Nikaraguy je výjimečně jasný a ve skutečnosti nevzbuzuje kontroverzi vzhledem k podpoře Rady bezpečnosti a Světového tribunálu tomuto státu. Vezměme ale drobnější příklad, v němž za terorismus nejsou odpovědní vůdci USA (mj. způsobující v posledních dvaceti letech druhou, Washingtonem vyhlášenou, válku s terorismem), pouze ti, kteří jsou tímto státem ukrýváni. Historie nám nedává kontrolované experimenty, ale tyto příklady - a je jich několik - jsou hodně blízké tomu, o němž hovoříme. Vezměme Haiti. Spojené státy odmítají extradikci Emmanuela Constanty, vůdce paramilitárních oddílů odpovědných za tisíce brutálních vražd na začátku 90. let pod vládou vojenské junty, jíž Bush senior a Clintonova administrativa udíleli jasnou podporu. Constantova vina je nevyvratitelná. Byl v nepřítomnosti odsouzen haitským soudem. Nově zvolená vláda již několikrát vyzvala USA k jeho vydání, posledně 30. září 2001, při výročí vojenského převratu. Tyto výzvy se neustále setkávají s odmítnutím, pravděpodobně z obavy z toho, co by Constanta mohl říci o spojení Washingtonu s roky teroru. To je jako by cizí stát, řekněme Irák, podporoval teroristické oddíly v USA, které zabily tisíce osob a provedly jiné zločiny. Prosby o vydání nejsou jednoduše odmítané, ale prostě ignorované a sotva pozorovatelné mezi zmatkem způsobeným zabitím tisíců Američanů podezřelými, ukrývajícími se mezi Talibanci. Je vůbec možné usuzovat, že Haiti nemá opravdovou mírovou alternativu pro tento konflikt? A pokud rovněž nemá odpovědnou sílu k otevřené válce s USA, může se tedy uchýlit k jiným prostředkům, např. bioteroru, nebo vyhazování budov do vzduchu, nebo užití malých nukleárních bomb propašovaných na území Spojených států? Nikdo z nás neuzná takové řešení v tomto nebo dokonce mnoha jiných extrémních případech. Jsme v takovémto případě nuceni akceptovat podobné zakončení v případě Afghánistánu? To by bylo prima face porušení zásady (1). Odložme to stranou a akceptujme často tichý předpoklad, že USA měly právo uchýlit se k hrozbám či užití síly, pokud neexistovala opravdová alternativa, tzn. jiný způsob přinucení Talibanců k vydání Bin Ladina a jeho spolupracovníků. Teď se vracíme k faktické otázce: zda exitovala jakákoliv alternativa? V této věci se objevuje dřívější problém - v jehož otázce se shodujeme, je ale možné, že má cenu ho pro větší jasnost probrat. Existují jisté extradiční procedury. Prvním krokem je představení nevyvratitelných důkazů proti podezřelému. Zde je situace odlišná od Haity či operace Mangusta a později výsledného teroru zavedeného USA vzhledem ke Kubě; a také mnoha jiných případů, v nichž byli důvody jasné a nekontroverzní. Možná měly Spojené státy nezvratné důkazy proti Bin Ladinovi, a možná ne. Rozhodně je však odmítly ukázat Talibancům, a co více, odmítly vystoupení s prosbou o vydání, nepřípustné proto, že by to představovalo jisté omezení v jejich imperiálním právu k postupování bez ohledu na autority. Požadavek zněl: vydejte ho, neboť když ho nevydáte, nenecháme vás na pokoji (zničení Talibanského režimu bylo pozdějším úmyslem). Žádná vláda, a zcela jistě ne Americká, by nikdy nepřistoupila na takovýto požadavek, leda kdyby k tomu byla přinucená hrozbou použití síly. Při takovém požadavku se musela objevit, což samozřejmě není ospravedlněním ani pro zaslání této hrozby a o to víc ani ne pro její uvedení v život.

Ponechávajíc tento problém, se pozastavme nad tím, zda by Talibanci vydali Bin Ladina a jiné bez hrozby konfliktu? Mé vlastní mínění je podobné tvému: je to málo pravděpodobné. Nemůžeme to ale říci z jistotou, když nebyly učiněny žádné snahy, a různé návrhy Talibanců, i když spletité, byly odmítnuty. Ale dokonce i když jsme si ve svém úsudku jisti, objevuje se zásada (2). Nejsou následky, pokud dříve nedoplníme chybějící článek - argument. A to se nezdá lehké.

Podle mne se podobný problém objevuje v případě Saddáma Husajna. Největším omylem administrativy Bushe seniora v srpnu 1990, hned po Irácké invazi do Kuvajtu, bylo to, že během nejbližších deseti dní se může Irák stáhnout, ponechávajíc tam loutkovou vládu, a všichni v arabském světě budou šťastní (velitel spojeneckých sil Colin Powell). Činíc tak, Saddám by postupoval stejně jako USA v Panamě, s tou výjimkou, že země Latinské Ameriky byly vzdáleny od spokojenosti. Byly tyto obavy odůvodněné? Byly další sliby, dávané Husajnem mezi srpnem 1990 a lednem 1991, týkající se stažení iráckých vojsk, pravdivé? Nemůžeme to vědět, když byly okamžitě odmítány sotva byly vysloveny. Je dobré tvrdit, že pokud byly pravdivé, tak pouze vzhledem k vysoké pravděpodobnosti použití síly. To se podruhé dotýká bodu (2) a pokud nemůžeme představit nedostávající se argumenty, jediné co jsme schopni říci, je to, že hrozby přednesené Radou bezpečnosti v protikladu k agresi, jsou oprávněné. To se mi právě zdá.

Stejně tak je možné, v případě Srbska, diskutovat, zda by něčeho takového jako dohody z června 1999 - která byla kompromisem mezi stanoviskem Srbů a NATO z předvečer bombardování - mohlo být dosaženo diplomatickými prostředky bez 78 dnů náletů. Nevíme to z těch samých příčin jako u dřívějšího příkladu. A co s potřebou hrozit použitím síly? Zde je situace složitá. Musíme se dozvědět, co se dělo do března 1999 (což není jednoduché). Např. musíme vzít v úvahu fakt, že Angličané (nejzarytější členové proamerické koalice) připisovali většinu zločinů z Kosova bojovníkům kosovské osvobozenecké armádě (UCK) ještě v lednu 1999 (což se zdá nepochopitelné, ale takové bylo jejich ocenění), a existuje obsáhlý důvod, že se později nic nezměnilo. To, že mnoho let existovaly kruté represe ze strany Srbů, nepodléhá pochybnostem, ale jejich potření nebylo starostí západních států - a stalo se jednou z příčin, kvůli nimž se Albánci museli v roce 1998 uchýlit k násilí. Vyvstává otázka o jeho skutečnosti a oprávnění teroristů k jeho použití (neboť teroristickými nazývali Američané i Angličané aktivity UCK, dokud je sami nezačali podporovat).


-Stephen R. Shalom: Odpovídající procedurou v postupu s terorismem je předložení důkazů odpovědným mezinárodním organizacím a umožnění, aby tyto mohly konat v souladu s právem. To, jak jste vzpomínal, byla cesta, na níž vstoupila Nikaragua v odpověď na teroristické útoky USA v osmdesátých letech, jakkoliv byla odmítnuta její spravedlnost s ohledem na obstrukcionismus Spojených států. Pokrytectví Washingtonu je zde očividné - ale další závěry z tohoto příkladu nejsou jasné. Jsme povinni nutit Spojené státy (a jiné) k tomu, aby se obrátily na OSN, nebo také přehlížení teroristických aktivit USA tuto organizaci diskredituje jako místo dočkání se spravedlnosti? Pro jistotu, pokud by se USA nerozhodly zlegalizovat své aktivity, odvolávajíc se na OSN, tak by to jejich akcím negarantovalo oprávněnost. Akce může být současně legální i neoprávněná. Vystavování Afghánských obyvatel riziku hladu by nebylo oprávněné dokonce i kdyby s tím souhlasilo OSN. Existují však jakékoliv kroky, shodné s právem aktivity, které by OSN mohlo učinit jako odpověď na útoky z 11. září (a které by byly současně legální a oprávněné)?

-Noam Chomsky: V samotné věci OSN nemůže učinit nic bez podpory ze strany velkých mocností, hlavně USA. OSN se např. nikdy nemohlo angažovat v americké válce v Indočíně, neboť bylo jasné, že pokud to udělá, tak bude rozděleno. Stejně tak mohlo OSN udělat málo - jakkoli více než učinilo - když Spojené státy odmítly arbitráž Rady bezpečnosti a Světového tribunálu v záležitosti teroristického konfliktu s Nikaraguou. Ale diskredituje to tu organizaci jako místo dočkání se spravedlnosti? Nemyslím si, že by to byl odpovídající závěr. Připouští se, že Norimberský tribunál byl příkladem spravedlnosti vítězů. Dokonce to otevřeně přiznal i hlavní prokurátor. Ale i přes celé to pokrytectví nepovažuji za špatné souzení a odsouzení nacistických válečných zločinců. Systémy spravedlnosti jsou však neměně nepoctivé. To však nestačí pro jejich odmítnutí v takovém světě, jaký teď existuje. Zcela jistě se můžeme snažit ho změnit, ale stále musíme vykonávat volby a přijímat v nich rozhodnutí. Kdyby Spojené státy nabídly cestu ustálenou traktáty a mezinárodním zákonem, nebyly by žádné problémy. Objevuje se však druhá otázka, která je dost výstižná. Je jisté, že by Rada bezpečnosti autorizovala aktivity USA, kdyby Washington nechtěl působit bez jakékoliv podpory, ukazujíc současně svoji nezávislost na jakýchkoliv vnějších autoritách - hodně podstatný postoj pro systém s nátlakovou silou. Ale to by tyto akce neučinilo dobrými a spravedlivými, ale pouze legálními, což je naprosto něco jiného, jak jsi sám řekl. Byly možné aktivity dobré a spravedlivé? To je jedna z možností, tak vzdálená od radikálních postojů, že je podporována dokonce i Vatikánem a také hlavním vládním časopisem Foreign Affairs (leden 2002), v němž významný válečný historik, hodně konzervativní, Michael Howard navrhoval: operace pod vedením Spojených národů namířená proti zločineckým sítím, jejichž členové musí být pochytáni a postaveni před mezinárodní tribunál, kde by obdrželi uctivý proces a eventuálně by byli uznáni za nevinné (nebudu připomínat jeho jiné, pozornosti hodné názory, které jsou zde nepodstatné). To je snad dobrý nápad, kterému však nikdy nebyla věnována pozornost. Kdyby byl použit, v zásadním smyslu (1) by Spojené státy musely akceptovat podobný postup vůči sobě - i když to nemůže nastat dokud nenastanou podstatné změny uvnitř USA.


-Stephen. R. Shalom: Jednou z možností, o níž jste hovořil, je podpora místních oddílů, které by mohly vyhnat Talibance. Zmiňujíce výpovědi Afghánců, jste zpozoroval, že opozice chtěla mít podporu z venku, ale neprosila Američany o bombardování. Byli ale by tito opozičníci schopni rozbít Taliban bez militární pomoci? RAWA (Revoluční seskupení žen Afghánistánu) vyzvala Afghánce k povstání - ale samotná výzva nevede k aktivitě, což bylo ostatně potvrzeno. Sonavi Kolhatkar na stránkách Znet informoval, že RAWA a jiné organizace „již mnoho let navrhovaly, zcela ignorovaně - intervenci mírových sil OSN, díky které by mylo možné odzbrojit bojující oddíly a ustálit nový pořádek jako ve Východním Timoru (bez pomoci USA, které prodávaly zbraně Indonésanům, pomáhajíc jim tak v masakrech Timorčanů).“ nezdálo se že by dodávky zbraní pomáhaly v podrývání Afghánců k boji, ale pouze k upevňování antidemokratických vůdců. Odtud otázka o nezbytnosti mezinárodní intervence při svržení Talibanců. (Podobně vypadá záležitost Iráku. Když Američané odmítli podporu Kurdských a Shíických povstalců v březnu 1991, umožnilo to Husajnovi udržet se u moci. V první polovině 1990 neměla Irácká opozice nejmenší šanci v boji s vládními silami. Andrew a Patrick Cockurnovi poznamenali, že USA podpořilo několik opozičních seskupení, které však zklamaly v boji o zničení Husajna).

-Noam Chomsky: Začněme připomenutím zásady (2): můžeme mít vlastní názor na dané téma, ale oni nemají sílu tak dlouho, jak dlouho není řetěz argumentů doplněn. Teď se pozastavme nad tím, zda byly Afghánské návrhy překonání Talibanského režimu vykonány. Zaprvé, nejen RAWA měla takové plány. Podobný návrh byl předložen oblíbencem USA, Abdullem Haquem, který rovněž odsoudil bombardování jako škodlivé pro snahy rozbití režimu ze středu, současně s obviněním Spojených států, že začaly nálety pouze proto, aby demonstrovaly své silové vedení nad světem. Větším úderem dokonce byla podpora tohoto stanoviska v říjnu během setkání 1000 afghánských vůdců - ze země i ze zahraničí - o němž bylo vzpomenuto snad pouze jednou. New York Times toto setkání popsal jako vzácný projev jednoty mezi kmenovými vůdci, islámskými učenci, rozhádanými politiky a někdejšími partyzánskými vůdci. Ve skutečnosti panovala shoda v některých otázkách: byli jednomyslní v odsouzení bombardování, které tehdy trvalo již čtvrtý týden, a vyzvali k nalezení jiného způsobu ke zničení Talibanců, blízkého návrhům RAWA a Abdulla Haqua. Podobné ocenění představil specialista na záležitosti Afghánistanu, Pankaj Mishra, v New York Rewies (17. leden 2002), který komentoval z perspektivy času. Rovněž i mně se zdají afghánské návrhy rozhodné. Ale to o ničem nesvědčí z té prosté příčiny, že nemám dostačující vědomosti, abych si udělal jistý obrázek. V každém případě nevidím argumenty hovořící o tom, že rozhodnutí v této záležitosti musí přijímat Washington nebo američtí či britští komentátoři namísto Afghánců. Co se týče Iráku, tak se mi zdá, že šance na masové povstání byly mlhavé po tom, co USA podkopalo revoltu z března 1991, stavějíc Husajnovu železnou pěst a stabilnost nad možné výsledky revoluce (jak to uctivě představil New York Times a jiní). Byl bych však ostražitý hovořit o podpoře udílené Spojenými státy opozici. Ať by jsme však nedošli k jakýmkoliv závěrům, vznikají ty samé otázky. Místní obyvatelstvo má prvenství při výběru druhu akce - jakkoli to není rozhodující hlas; žádný činitel neexistuje. Kdyby se objevil konkrétní návrh jak sesadit Husajna, z jistotou ho musíme rozvážit. On stále zůstává tou samou zrůdou jako tehdy, když ho podporovaly Spojené státy a Angličané. Ale kdyby nestačí. Museli by jsme uvážit konkrétní návrhy.

Otázky jsou trefné a namístě. Někdy mají prosté odpovědi, zvláště když jsou prováděny velké zločiny nebo když za ně neseme odpovědnost, a nemohou existovat na širším poli diskuse ze známých ohledů. V jiných případech prosté odpovědi neexistují. Někdy nejsme schopni říci něco smysluplného. Z jistotou se nedá vypracovat celková zásada pro takové případy, i když je možné nalézt jednoduchá pravidla, která nám poskytnou ukazatele.


<< powrót