Perspektivy míru na Blízkém východě


Děkuji Vám všem. Jsem skutečně uchvácen, že mohu být poctěn tím, uvést sérii přednášek Maryse Makhail. Lituji, že to nemohu udělat mnohem oficiálnějším způsobem, bylo by to však málo opravdové. Mnohem realističtější by bylo přizpůsobení se slavnému pořekadlu, které doporučuje pesimismus intelektu a optimismus vůli.

Než přistoupím k probírání našeho tématu, dovolím si učinit několik úvodních úvah.

Za prvé se zde odvolám k názvu přednášek. Mír je lepší než válka. Nepředstavuje však absolutní hodnotu. Vždy se totiž můžeme zeptat: „Jaký mír?“ Kdyby Hitler dobyl celý svět, zavládl by mír, ale zcela jistě ne takový, jakým by jsme ho chtěli vidět.

Za druhé, pokud jde o naši podrobnou otázku: perspektivy míru na Blízkém východě, je nutné upozornit, že se váže s mnoha problémy. Blízký východ je arénou mnoha stále trvajících konfliktů. O třech z nich něco řeknu. Jedním z nich je palestinsko -izraelský konflikt. Druhým Irák, jeho bombardování a sankce na něj uvalené. Třetím Turecko a Kurdové. Máme zde co do činění s jedním s největších případů porušování lidských práv v devadesátých letech, trvajícím prakticky až do dnešního dne. Existuje ještě mnoho jiných záležitostí. Např. otázka místa Iráku v regionu. A všude kam se podíváme, máme, prakticky bez výjimky, co do činění s nelidskými represemi, porušováním práv člověka a jinými krutostmi. Otázka míru na Blízkém východě má mnoho aspektů.

Třetí a poslední záležitostí je fakt, že role USA je nejen významná, ale hodně často i rozhodující ve všech těchto případech. Obzvláště pak v těch mnou výše zmiňovaných. Co více, jakkoli by tato role mohla být podstatná, musí ze zřejmých důvodů představovat centrum našeho zájmu. Je to činitel, na který můžeme mít bezprostřední vliv. Nad jinými záležitostmi můžeme naříkat, ale nejsme schopni něco udělat. Je to truismus, nebo jím být musí. Je však nutné to zdůraznit. Téměř vždy, neboť se všeobecně odmítá. Podle převládajícího světonázoru jsme povinni se soustředit pouze na zločiny vykonané jinými, lamentovat nad nimi, a své vlastní zapírat nebo je ignorovat, nebo také, důkladněji vzato, jsme povinni strukturalizovat způsob našeho chápání věci, aby jsme unikli možnosti pohledu do zrcadla. Upravit diskusi tak, aby se problém naší odpovědnosti nemohl ani objevit, nebo jinak, aby se mohl objevit pouze v odpovědném kontextu toho, jak jsme povinni reagovat na zločiny jiných. Pokud jde o příklady, je v této matérii mnoho literatury, a v posledních letech máme dokonce co do činění s jejím boomem, a to jak literatury populární, tak i vědecké, týkající se tzv. „dilemat humanitární intervence“, v situaci, kdy to jsou ti ostatní, kdo, jak se to často stává, vykonává zločiny. Avšak jen těžko najdete byť i jen slovo o jiné, mnohem důležitější otázce, o dilematech ukončení účasti ve významných zločinech. Fakticky zde nemáme co do činění s dilematy, je pouze okno, které musí být více zakryto, tak, aby se před námi neobjevilo nic nepříjemného a něco, na co nejsme připraveni.

Problém toho, jak důkladně probíhá mizení stavění otázek tohoto typu je zajímavý a důležitý. I přesto, že je k tomuto tématu hodně co říci, ho zde neochotně opomíjím a budu se koncentrovat na to, co je předmětem našich řešení, rýsujíc pouze na pozadí to, co je možné uznat za výstrahu jistého druhu. Jsem ještě povinen dodat, že takto hanebný postoj není v žádném ohledu něčím novým, ve skutečnosti je kulturně univerzální. Myslím, že by jsme se museli hodně namáhat, aby se nám podařilo nalézt nějaký případ v historii nebo současnosti, kde tento motiv nebyl dominantní. Není to atraktivní vlastnost homo sapiens, ale zcela jistě hodně skutečná.

Začněme od příkladů, které jsou po ruce. Irák. Jedinou důležitou otázkou, kterou je možné položit ve věci sankcí je to, zda máme co do činění se zarážejícím zločinem, nebo také s obyčejnou genocidou. Výtka genocidy byla vznesena těmi, kteří se lépe orientují v celé situaci. Mám na mysli hlavně koordinátora programu Spojených Národů Denise Hallidaye, vysoce ceněného úředníka OSN, který rezignoval na své zaměstnání, stejně jako jeho nástupce Hans von Sponeck, na protest proti tomu, že byl nucen k, jak to sám popsal, vykonávání „aktů genocidy“. Panuje shoda, co se týče toho, že efektem sankcí je posílení vlády Saddáma Husajna a vybíjení obyvatelstva Iráku. Avšak vědouce o tom, musíme v tom pokračovat. Neexistuje větší nesouhlas, co se týče toho, že takové jsou právě výsledky sankcí.

Nabízí se nám několik pozornosti hodných ospravedlnění tohoto faktu. Neboť, jak si myslím, o nás hodně hovoří. Nejprostší způsob argumentace představila Madeleine Albright. Jistě si vzpomínáte, jak byla před několika lety dotázána celostátní televizí, jak se cítí poté, co zabila půl milionu iráckých dětí. Nepostavila se proti výtce týkající se faktů. Shodla se na tom, že to byla, používajíc její slova „vysoká cena“, ale dodala: „myslím, že bylo těžko“. Konec diskuse. Je to důležitý fakt, a pohled na reakci je něčím osvícenským. Komentář je její, reakce je naše. Hledíc na způsob, jakým reagujeme, dozvídáme se něco o sobě.

Druhý, všeobecně představovaný argument tvrdí, že to je všechno vina Saddáma Husajna. Logika tohoto argumentu je intrikující. Připusťme, že je pravdivý: všechno to je vina Saddáma Husajna. Důsledkem této teze je tedy fakt, že ho musíme podporovat v ničení civilního obyvatelstva a v posilování své moci. Pozorujme, že je to logický výsledek tvrzení, že to všechno je jeho vina a že i přesto mu musíme stále pomáhat.

Na třetím argumentu, tvrdícím, že Saddám Husajn je netvorem, je přinejmenším trochu pravdy. Opravdu, pokud posloucháme Tony Blaira, Billa Clintona, Madeleine Albright či kohokoliv jiného, kdo se vyslovuje k této otázce, tak uvidíme, že tito všichni ospravedlňují sankce neustále potvrzujíc, že ten člověk je takovým netvorem, že nemůžeme dovolit, aby vytrval. Je vinen největšími zločiny, jmenovitě použitím zbraně hromadného ničení proti svým lidem, když použil bojový plyn proti Kurdům. To všechno je pravda. Chybí však tři slova. Pravda, provedl strašný zločin, užil jedovatého plynu a chemických prostředků proti svému obyvatelstvu, avšak S NAŠÍ PODPOROU. Naše podpora v podstatě neustále probíhala. Zůstával favorizovaným přítelem, obchodním partnerem a spojencem, zcela nezávisle na všech těch zločinech, které nás příliš nezajímaly, jak to ukazovala naše reakce. naše podpora trvala, a ve skutečnosti dokonce narůstala. Bylo by možné provést zajímavý experiment. Zkusit, zda se nám podaří najít místo v diskusi hlavního proudu, kde jsou tato tři slova přidána. Ponechám provedení tohoto experimentu čtenářům. Může nás o něčem poučit. Může však naproti tomu dát odpověď nenalezení těchto slov. A poví nám to něco o nás samotných a také o samotné diskusi.

To samé je také náhodou pravdou co se týče zbraní hromadného ničení. Všeobecně se tvrdí, že mu nemůžeme umožnit přetrvat z důvodu hrozby zbraní hromadného ničení, které pravděpodobně vyrábí. Všechno je to pravda, s výjimkou faktu, že to byla pravda také tehdy, kdy jsme mu vědomě dodávali prostředky umožňující mu vývoj této zbraně, v době, kdy byl mnohem větší hrozbou než je dnes. A to staví otázky na způsob vedení diskuse.

Čtvrtý argument tvrdí, že Saddám Husajn je hrozbou pro státy regionu. Bezpochyby je hrozbou pro každého ve svém dosahu, stejně jako tehdy, kdy vykonával své nejhorší zločiny z podporou a účastí USA. Faktem však je také to, že jeho dosah je dnes mnohem menší než byl dříve. Také postoj států regionu vůči např. posledním bombardováním USA, spíše jasněji poukazuje, co si myslí o argumentaci tohoto typu. V pořádku, vyčerpal jsem, pokud vím, všechny nám představované argumenty. Nesou s sebou závěry, které tvrdí, že musíme pokračovat v mučení obyvatelstva a pozdvihovat Saddáma Husajna nakládáním ostrých sankcí. Toto vše staví před uctivé občany dva úkoly. Za prvé s tím něco udělat. Druhý úkol má naproti tomu charakter intelektuální. Je nutné snažit se poznat skutečné motivy, nejpravděpodobněji totiž nejsou těmi, o kterých se všeobecně hovoří.

Ještě několik slov na okraj. Nechci bagatelizovat hrozby. Je totiž mnoho důvodů k tomu, aby jsme se rmoutili hrozbami, jaké představuje Irák a Saddám Husajn. To, že byla závažnější v době, kdy jsme mu pomáhali ji vytvořit, nemění fakt, že není bez významu ani dnes. A celkově řečeno, jsou důvody ke starostem. Existuje hrozba vypuknutí násilí a ničení v regionu. A není to pouze mé mínění. Zdůrazňoval to např. generál Lee Butler, bývalý šéf Strategického velení (the Strategic Command) za Clintonovy prezidentury. Je to nejdůležitější vojenská instituce zabývající se nukleární strategií a použitím atomové zbraně. Generál Butler řekl, že: „největším nebezpečím v tomto kotli animozity, jakým je Blízký Východ, je to, že se jeden národ ozbrojil údajně velkými zásobami atomových zbraní, možná počítaných na stovky, a také to, že to ostatní národy inspiruje k tomu, aby dělaly totéž,“ nebo rozvoje jiných zbraní hromadného ničení jako odstrašujícího prostředku, což může skutečně vést ke zločinným následkům. V tomto má generál Butler bezpochyby pravdu. Ve skutečnosti se tato hrozba stává mnohem závažnější, když ještě něco přidáme, jmenovitě to, že mocnost, která je patronem tohoto národu, se domáhá toho, aby byla chápána jako „iracionální a mstivá“ a rovněž připravena použít radikální prostředky, pokud bude vyprovokována, včetně prvenství použití jaderných zbraní proti státům, které tyto zbraně nevlastní. Cituji zde dokumenty Clintonovy administrativy, plány, které byly později uvedeny do života prostřednictvím prezidentských direktiv. Toto všechno je dostupné ve státních archivech, pokud by se někdo chtěl dozvědět něco o nás a o tom, proč se nás svět tak hodně bojí.

Ve skutečnosti to svět chápe tak, jak to chápou a píšou o tom strategičtí analytici. Ostatní jsou nuceni k odpovědi svou vlastní zbraní hromadného ničení, která je odstrašujícím prostředkem. Americké zpravodajské služby a také strategičtí analytici tyto perspektivy poznali. Jsou zcela jasné. Stejně jako je jasné to, že programy, které jsou nyní realizovány, představují hrozbu pro lidské přežití. Např. Národní Systém Protiraketové Obrany, který takřka každá země na světě chápe jako zbraň prvního úderu. Zcela realisticky. Proto bude odpovědí potencionálních protivníků rozvinutí tohoto nebo jiného druhu odstrašujících prostředků. Pro americké zpravodajské služby a strategické analytiky to je základ. Vzniká otázka proč nám tak záleží na realizaci politiky, která představuje hrozbu pro přežití naše i všech ostatních. Existuje ještě jedna otázka, kterou by bylo možné položit vracejíc se na Blízký Východ, představuje to základní hrozbu v tomto regionu. Zcela jistě ne jedinou, ale jednu z největších.

Je nutné připomenout, že v letech 1990-1991, v předvečer Války v Zálivu, se tyto problémy rovněž objevili. Přinesl je Irák. Několik dní před začátkem války v Zálivu Irák opět přislíbil, a nejpravděpodobněji učinil několik takových návrhů, stáhnutí se z Kuvajtu, jako protiváhu vyřešení několika strategických problémů tohoto regionu, mj. zavedení zákazu výroby zbraní hromadného ničení. Tyto návrhy experti na záležitosti Blízkého Východu z oddělení ministerstva USA uznali za „závažné“ a hodné „k domluvě“. Nezávisle na tom rovněž dvě třetiny Američanů, podle sondáží provedených několik dní před začátkem války, uznaly tento návrh za důležitý. Nevíme, zda ony irácké návrhy byly opravdu „závažné“ a hodné „k domluvě“, jak to ukazovali úředníci. Důvodem, kvůli kterému to nevíme je fakt, že byly Spojenými státy smeteny ze stolu. Média je takřka se stoprocentní skutečností zamlčely. Tato záležitost byla opravdu vymazána z historie. Proto tedy nevíme, jak to bylo. Tyto otázky však stále zůstávají živé, jak to řekl generál Butler, a zůstanou živé, dokonce i pokud byly vygumovány z politiky a veřejné diskuse. A opět to je volba, kterou můžeme vykonat. Nemusíme s tím souhlasit.

Dobře. Zabývejme se druhou záležitostí. Tureckem a Kurdy. Po celou historii novodobého Tureckého státu byli Kurdové podřizováni kruté represi. Všechno se však změnilo v roce 1984. V tomto roce začala turecká vláda na východním poledníku válku proti kurdskému obyvatelstvu, která trvá fakticky až do dnešního dne.

Podívejme se na vojenskou pomoc USA pro Turecko, což je obyčejně celkem dobrým ukazatelem vedené politiky. Samozřejmě, Turecko bylo strategickým spojencem USA, ona pomoc tedy byla vždy velká. Ale v roce 1984, v roce začátku protipovstalecké války rozhodně vzrostla. Je jasné, že to nemělo nic společného se studenou válkou. Byl to důsledek právě započaté války proti povstalcům. Pomoc zůstává vysoká, dosahujíc svého maxima v 90. letech, kdy pomoc i zločiny narůstaly. Kulminačním rokem byl rok 1997. Fakticky pouze v jednom roce, 1997, byla americká vojenská pomoc pro Turecko větší než za celé období 1950-1983, kdy jsme měli co do činění s údajnými problémy studené války. Konečný výsledek byl zarážející: desetitisíce zabitých, od dvou do tří milionů uprchlíků, masové etnické čistky, okolo 3500 zničených vesnic, počty sedmkrát větší než v Kosovu během intervence NATO a v tomto případě nikdo nebombardoval. S výjimkou tureckých letadel vzdušných sil, vyslaných Clintonem s plnou vědomostí toho, jak budou použity.

Spojené státy poskytly kolem 80% turecké výzbroje, hlavně těžké techniky. Jelikož jsme tomu ani Vy ani já nezabránili, a byli jsme jediní, kteří to byli schopni udělat, Clintonova administrativa měla volné ruce v předávání tryskových letadel, tanků, napalmu atd., což sloužilo k vykonávání nejhorších zločinů v 90. letech. A stále slouží. Operace proti Kurdům jsou vedeny regulérně jak ve středovýchodním Turecku, tak i podél severní hranice s Irákem. Také v tzv. bezletové zóně, která byla ustanovena Spojenými státy proto, aby chránila Kurdy před občas zlým agresorem, se odehrávají kruté útoky proti nim. Operace v severovýchodním Iráku mají podobný charakter jako ty, vedené Izraelem před 22 lety v Libanonu. Izrael tehdy okupoval jižní Libanon s porušením rezoluce Rady Bezpečnosti, ale se souhlasem USA, díky čemuž bylo všechno OK. Během tohoto období bylo zabito podle libanonských zdrojů kolem 45 000 lidí, i když opravdový počet nezná asi nikdo, poněvadž nikdo nepočítá oběti Spojených států a jejich přátel. V každém případě tato čísla nejsou banální. Operace ve středním Iráku mají podobný charakter.

Aby jsme nezacházeli do podrobností, jak se k tomu staví USA? Hodně prostě. Odpovědí je mlčení. Můžete se přesvědčit. Vyzývám Vás k tomu. Občas tento problém vyzdvihnou různí nepříjemní lidé. A když je otázka položena a nemůže být ignorována, máme co do činění se shodnou reakcí: samozvaní obránci lidských práv naříkají nad tím, co nazývají „naším neúspěchem ve věci ochrany Kurdů!“ atd. Ve skutečnosti „se nám nepodaří chránit Kurdy,“ víceméně tím samým způsobem, jako se Rusům „nepodaří chránit Čečence.“ Tvrdí se také, že americká vláda nevěděla, co se tam děje. A tak tedy, když Clinton vyslal do Turecka vojenskou výzbroj, Turecko se v tomto období stalo čelním odběratelem americké vojenské pomoci na světě (což za chvíli objasním), jeho poradci nevěděli, na co bude tato výzbroj použita. Když bylo dodáno 80% výzbroje turecké armádě, a pomoc narůstala spolu s rozvojem vojenských aktivit, nepřišlo jim na mysl, že bude použita v tehdy probíhající válce a že se s ní dodávky zbraní sbíhají. Někdy se také tvrdí, že se Spojené státy v této situaci neorientovaly. Opravdu, je to dost daleko. Kdo by věděl, co se děje v severovýchodním Turecku? Je to oblast s rozesetými americkými leteckými základnami, kde má USA letadla vyzbrojené atomovými zbraněmi a která je pod úzkou kontrolou. Jak by jsme však mohli vědět, co se tam děje? A, samozřejmě, nikdo není schopen přečíst zprávy týkající se lidských práv ani jiné studie, stále podrobněji popisující tamní situaci. To je však právě způsob, jakým reagujeme.

Říkal jsem, že během tohoto období se Turecko stalo čelním odběratelem americké vojenské pomoci na světě. Není to správně řečeno. Čelní odběratelé se nachází v jiné kategorii. Jsou jimi Izrael a Egypt. Vždy byli čelními odběrateli. Ale když je nevezmeme v úvahu, Turecko získalo první místo během jím vedené antipartyzánské války. Na chvíli bylo překonáno Salvadorem, který v té době prováděl jatka na svém obyvatelstvu a přesunul se na první místo. Když však dobyl úspěchu, Turecko se opět objevilo na prvním místě. Trvalo to až do roku 1999. Tehdy právě Turecko na prvním místě nahradila Kolumbie. Kolumbie je státem s nejhorší situací v oblasti lidských práv v americké hemisféře. A když se tato situace zhoršovala, Kolumbie získala značný počet amerických školení a pomoci o něco méně. Mimochodem, není to náhodná korelace. Proč v roce 1999 Kolumbie předběhla Turecko? Nemyslím si, že by jsme byli náchylní pomyslet si, že by se Turecku v roce 1999 povedlo ztlumit vnitřní odpor, a Kolumbie to ještě nedokázala. A tak se právě náhodou sešlo, že to byl rok, v němž počet zbraní dodávaných Kolumbii vzrostl a díky tomu se Kolumbie vyšvihla na první místo. Samozřejmě zde nevěnuji pozornost dvěma stálým odběratelům.

Co je obzvláště hodné pozornosti je to, o čem všichni pravděpodobně víte. V posledních dvou nebo třech letech jsme měli co do činění s opravdovým, podle toho co vím, tak naprosto bez precedentu, výbuchem sebeuspokojení, jací jsme skvělí. Poprvé v historii ochotně realizujeme politiku „zásad a hodnot“ v obraně lidského práva, speciálně v klíčových případech. Slovy prezidenta Clintona, nemůžeme tolerovat porušování lidských práv tak blízko hranic NATO, musíme se tedy povznést na vrchol skvělosti, aby jsme s nimi bojovali. Ale i zde chybí několik slov. Nejzjevněji nemůžeme tolerovat případy porušování lidských práv těsně u hranic, avšak nejen že je pouze můžeme tolerovat, ale fakticky k nim povzbuzujeme a účastníme se jich V HRANICÍCH NATO. Zkuste najít tato nedostávající se slova, nenajdete je a opět Vám to něco řekne.

Zabývejme se třetím případem - Izraelem a Palestinou. Začnu od dnešního dne. Později se vrátím k historii, ale teď se budu zabývat současností. Pohleďme na dnes vedenou válku zvanou Intifáda Al-Aksa a reakce USA. Je to problém, který mne nejvíce zajímá a musí nás nejvíce zajímat.

Existuje oficiální stanovisko USA, nedávno opět zopakované americkým vyslancem Martinem Indykem. Řekl, že nevěříme ve vyznamenávání násilí. To je přísné napomenutí pro Palestince. Ne první a poslední. Je lehké ocenit vážnost tohoto tvrzení. Oceňme jej tedy nejočividnějším způsobem. Intifáda Al-Aksa, onen projev násilí, nad nímž lamentuje Indyk, začala 29. září. O den dříve se Ariel Šaron, nynější premiér Izraele, vydal na Haram Al-Sharif, Posvátné Návrší, v doprovodu kolem tisíce vojáků. Co je udivující, odehrálo se to bez větších pozastavení. Následujícího dne, v pátek, čekal značný počet vojáků na lidi vycházející po modlitbách z mešity. Začali létat kameny a armáda a hraniční stráž okamžitě odpověděly střelbou. Zhruba šest Palestinců bylo zabito, více než sto zraněno. To bylo 29. září. 1. října izraelské vojenské helikoptéry, i když by možná bylo lepší říci americké vojenské helikoptéry s izraelskými piloty, se násilně přičinily o eskalaci násilí tím, že zavraždily dva Palestince v pásmu Gazy. 2. října vojenské vrtulníky zabili dalších 10 osob a zranili jich 35, rovněž v pásmu Gazy. O den později vrtulníky napadli městské bloky a jiné civilní cíle. A tak to šlo dále. Až do prvních listopadových dní byly helikoptéry používány k provádění naplánovaných politických vražd.

A jaká byla reakce USA? Reakce Spojených států je zajímavá. A pamatujme, můžeme ji kontrolovat, pokud jen budeme chtít. V polovině září, ještě než začaly boje, vyslaly Spojené státy do Izraele nový transport moderních vojenských vrtulníků. V polovině září se také odehrály společná cvičení amerických mariňáků a elitních jednotek izraelské armády IDF. Bylo cvičeno dobývání okupovaných území. Rolí mariňáků bylo poskytnout moderní vybavení, které Izrael nevlastnil a školení v oblasti jeho použití. To byla polovina září.

3. října, tedy v den, kdy tisk informoval o útocích vojenských vrtulníků na obytné bloky a smrti desítek lidí, izraelský tisk, po kterém to poté opakoval tisk světový, oznámil, že Izrael a Spojené státy uzavřeli obchod, největší v této dekádě, týkající se zaslání amerických vojenských vrtulníků do Izraele. Následující den čelní armádní magazíny uvedly, že tento obchod obsahoval postoupení moderních vojenských helikoptér a součástek pro staré, což značně vylepšilo provedení útoků na civilní cíle. Izraelský ministr obrany náhodou přiznal, že Izrael nemůže vyrábět helikoptéry. Nemusí, neboť je dostane od USA. 19. října Amnesty International předneslo zprávu, v níž vyzývá USA, aby za těchto okolností do Izraele vojenské vrtulníky neposílaly. Je to jedna ze série zpráv AI.

Vraťme se do současnosti. 19. února americké ministerstvo obrany, Pentagon, prohlásilo, že USA a Izrael uzavřeli ještě jeden obchod, obchod za půl miliardy dolarů, týkající se vylepšených bojových helikoptér Apache. Samozřejmě, jsou to pouze příklady.

Podívejme se teď, jak si s tím radíme. Poprosil jsem svého přítele, aby provedl monitoring tisku. Ukázalo se, že tohle všechno prošlo bez pozornosti ve volném tisku. Existovala jakási zmínka v novinách z Raleigh v Severní Karolíně. Do nynější chvíle je to jediná zpráva ohledně toho, co jsem právě popsal. Jak si myslím, dělá to dojem.

Není to tak, že o tom nikdo neví. Samozřejmě, že se o tom ví. Každá tisková kancelář v zemi si to dokonale uvědomuje. Každý, kdo čte zprávy AI o tom ví. Fakticky každý, kdo chce vědět, o tom ví. Redaktoři přinejmenším hlavního amerického deníku, údajně nejliberálnějšího, na to upozornili. Rovněž v každé tiskové kanceláři neexistují nejmenší pochybnosti, že je to obzvláště podstatné. Ale ti, kteří kontrolují informace, očividně nechtějí vědět, nebo nechtějí, aby věděli jejich čtenáři. A mají k tomu dobré důvody. Poskytnutí společnosti informace o tom, co se provádí v jejich jménu by znamenalo otevření okna, které musí zůstat zabedněné, pokud se chce skutečně provést domácí indoktrinace. Prostě se tyto zprávy nepublikují během příležitosti zmínek o útocích amerických helikoptér na civilní cíle, při příležitosti zmínek o naplánovaných politických vraždách, nebo také při příležitosti zmínek o přísných amerických napomenutích a vyzváních, aby se skončilo s násilím na obou stranách.

Je to jeden z mnoha příkladů ilustrujících to, jak nevěříme v nahrazování násilí. A znovu to před uctivé občany staví dva úkoly. Tím nejvážnějším je něco s tím udělat, a druhým snažit se dopátrat příčin vedené politiky.

Myslím si, že v této otázce nejsou fundamentální příčiny čímsi sporným. Již dávno je známo, že region Zálivu představuje hlavní energetický zdroj na světě, je nesrovnatelným zdrojem strategického významu, stejně jako je zdrojem ohromného bohatství a každý, kdo kontroluje tento region má nejen přístup k velkým bohatstvím, ale rovněž získává ohromný význam v mezinárodních záležitostech, neboť kontrola přírodních ložisek představuje mocný prostředek nátlaku v těchto záležitostech. Tyto zdroje jsou nesrovnatelné s žádnými, přinejmenším s těmi dostupnými, jinými zdroji. Co více, soudí se, že význam energetických zdrojů na Blízkém Východě bude stejný, a fakticky dokonce v nadcházejících letech vzroste, možná i násilně.

Význam, jaký má kontrola nad ropou, byl rozpoznán již během 1. Světové války. V té době byla hlavní světovou mocí Velká Británie a kontrolovala většinu tohoto regionu. Po válce však již neměla síly na to, aby tento region kontrolovala za pomoci přímé militární okupace. Nalezla se na takové úrovni, že to již nemohla dělat. Sáhla tedy k jiným prostředkům. Jedním z nich bylo použití bojových plynů. I tehdy to bylo uznáváno za největší krutost. Jeho největším přívržencem byl Winston Churchill, který vyzval k použití bojových plynů proti Kurdům a Afgháncům. Použití jedovatých plynů Angličany bylo zatajováno mnoho let. Informace na toto téma, připojujíc k tomuto informace o Churchillově entuziasmu, spatřily světlo světa kolem roku 1980. Pokaždé, když jedu do Anglie na přednášky vznáším tuto otázku a přesvědčuji se, že všichni k tomu zůstali hluší. Od momentu vypuknutí války v Perském zálivu začaly informace na toto téma přetékat, ale to, jak armáda vyplnila Churchillovy rozkazy stále zůstávalo tajemstvím. V roce 1992 britská vláda pod vlivem veřejného tlaku ustanovila politiku „otevřené vlády“, což znamená, že ve svobodných a demokratických společnostech musí mít občané přístup k informaci o vlastní vládě. Prvním rozhodnutím v rámci otevřené politiky informací bylo odstranění ze Státních Archivů všech dokumentů týkajících se toho, že Angličané použili bojový plyn proti Kurdům a Afgháncům a role jakou v tom odehrál sám Churchill. Tak se tedy nedozvíme nic, díky našemu oddání se záležitostem demokracie a svobody, za něž se tak strašně chválíme.

Spolu s vojenskou součástí kontroly Blízkého Východu byly také uplatněny rovněž prostředky politické, které, i když ve změněné podobě, mají význam i dnes. Britský Koloniální Úřad během 1. Světové války navrhl a později uvedl v život plán zkonstruování toho, co bylo nazváno „arabskou fasádou“: slabé, vlivům přizpůsobivé státy, které řídili lokálními populacemi pod nezbytnou kontrolou Velké Británie, k níž se bylo možné odvolat v případě, kdy se záležitosti vymykaly kontrole. Francie, v té době dost mohutná síla, v tom měla svou účast. Stejně tak i Spojené státy, i když nebyly čelní silou v mezinárodních záležitostech, měly tolik síly, aby podnikly jisté aktivity. Tyto tři země v roce 1928 uzavřely dohodu „červená linie“, podle níž si rozdělily rezervy ropy na Blízkém Východě mezi sebe. Lidem tohoto regionu nebyla věnována pozornost. Byli kontrolováni „fasádou“ s napjatými svaly v záloze. To je základní sestava.

Do doby vypuknutí 2. Světové války se Spojené státy staly dominující silou a výrazně se zaměřily na to, převzít kontrolu nad zdroji energie na Blízkém Východě. K tomuto neexistují žádné pochybnosti. Francie byla bez jakéhokoliv ceremoniálu vyloučena ze hry. Velká Británie neochotně akceptovala roli, aby jsme použili ponurá slova úředníka Ministerstva zahraničních věcí, „mladšího partnera“, a její význam se postupně zmenšoval. Dnes je Velká Británie čímsi po vzoru amerického bojového psa, v mezinárodních záležitostech hraje značnou, ale druhořadou roli. Musím dodat, že USA kontrolují většinu rezerv ropy v západní hemisféře. Severní Amerika zůstává jejím největším producentem již kolem 25 let. Daří se jí to dělat obzvláště efektivně od té doby, co Wilsonova administrativa vykopala Velkou Británii z Venezuely, která je hlavním producentem ropy.

Spojené státy převzaly britskou strukturu, základní zásady zůstaly nenarušeny. Označují to, že Západ (což znamená hlavně USA) musí kontrolovat to, co se tam děje. Bohatství tohoto regionu se navíc musí nalézt v rukou Západu, tzn. především v rukou USA a Velké Británie: jejich energetických korporací, jejich investorů, amerického Ministerstva financí, které je silně závislé na recyklaci petrodolarů podřízených, vývozcích, stavebních firmách atd. To je podstata věci. Zisky musí plynout na Západ, moc musí zůstat v rukou Západu, hlavně Washingtonu, tak moc, jak je to jen možné. To jsou právě základní zásady.

Vytváří to mnoho problémů. Jedním z nich je to, že tamní lidé jsou opoždění a nevzdělaní, a to znamená, že nejsou schopni pojmout logiku této struktury a její zásadní spravedlnost. Nějak k nim nemůže proniknout to, že bohatství tohoto regionu musí plynout na Západ, ne pak k chudým a trpícím lidem zde na tomto místě. A tak se stále musí utíkat k síle, aby se jim vysvětlily tyto prosté a zřejmé zásady, stálý to problém s opožděnými lidmi.

Konzervativní a nacionalistická vláda se snažila vytrhnout Írán ze systému v roce 1958. Vše se však rychle vrátilo do normálu díky vojenskému útoku sponzorovanému USA a Velkou Británií, který navrátil vládu Šáha. V důsledku událostí USA zbavilo Velkou Británii značné části vlivu v Íránu.

Hned poté se Nasser stal významnou osobou a zakrátko byl uznán za největší hrozbu. Byl symbolem nezávislého nacionalismu, nedisponoval ropou, byl však symbolem nezávislého nacionalismu a to představovalo hrozbu. Byl uznán za to, co bylo nazváno „virem“, který mohl virem nezávislého nacionalismu „infikovat ostatní“. Je to konvenční terminologie a fundamentální vlastnost mezinárodního plánování a nejen zde.

V té době Spojené státy rozvinuly doktrínu, která modifikovala a rozšiřovala britský systém arabské fasády s britskou silou skrytou za ní. Spojené státy jmenovitě ustanovily kordon perfektních států, které měly být tím, co Nixonova administrativa později nazvala „lokálními policisty na hlídce“. Policejní centrála se nachází ve Washingtonu, ale lokální poldové jsou na hlídce zde. Největším z nich v té době bylo Turecko, velká militární síla a také Šáhův Írán.

Do roku 1958 CIA tvrdila, že, cituji, „logickým následkem“ odporu vůči arabskému nacionalismu „je podpora Izraele jako jediné důvěryhodné prozápadní síly na Blízkém Východě.“ Podle tohoto uvážení by se Izrael mohl stát hlavním základem americké moci v regionu. Tehdy však ještě tyto návrhy nebyly uvedeny do života. Bylo to provedeno až po roce 1967. V roce 1967 Izrael provedl USA velkou službu, když zničil Nassera, zničil virus. A také rozbil arabská vojska a ponechal na špici americkou moc. A co je zásadní, v té době byl ustanoven trojstranný svaz Izraele, Íránu a Saudské Arábie. Formálně vzato byla Saudská Arábie ve válečném stavu s Izraelem a Íránem, nepředstavovalo to však žádnou rozdílnost. Saudská Arábie má ropu, Írán a Izrael (a samozřejmě Turecko) měly militární sílu; pamatujme, že jde o Šáhův Írán. Také Pákistán byl v té době součástí tohoto systému.

Bylo to naprosto jasné jak americkým specialistům z výzvědných služeb, tak i těm, kteří o tom psali a také těm, kteří se zabývali plánováním. A tak např. Henry Jackson, hlavní senátní poradce na záležitosti Blízkého Východu a naftové ropy potvrdil, že Izrael, Írán a také Saudská Arábie „zdržují a uspokojují tyto nezodpovědné a radikální elementy v jistých arabských zemích, které, kdyby k tomu byly jenom schopné, by představovaly vážnou hrozbu pro naše hlavní zdroje naftové ropy na Blízkém Východě“ (což znamená především příliv zisků a prostředek nátlaku v mezinárodních záležitostech). Saudská Arábie to dělá prostřednictvím zakládání a udržování největších rezerv naftové ropy. Írán a Izrael pomocí Turecka a Pákistánu dodávali regionální síly. Je nutné pamatovat, že to jsou pouze „lokální poldové na hlídce.“ Tak tedy, pokud jde něco hodně špatně, vždy je možné zavolat větší chlapy USA a Velkou Británii.

V roce 1979 se objevil problém, jeden ze sloupů se zhroutil: Írán padl pod útokem nezávislého nacionalismu. Carterova administrativa se okamžitě snažila sponzorovat vojenský útok, aby přivedli k moci Šáha. Carter vyslal jednoho s generálů NATO, to však neúčinkovalo. Nepodařilo se mu získat podporu amerických spojenců v íránské armádě. Ihned poté se Izrael a Saudská Arábie, zbylé sloupy, připojily k americkým snahám vyvolání napadení poměrů, které by navrátilo starý pořádek, odvolávajíc se k běžným prostředkům, tedy k vyslání vojska. Fakty a cíle byly okamžitě odhaleny, stejně rychle však byly zatajeny. Jisté informace se k veřejnosti dostaly později, když je již nebylo možné zakrýt. Později to bylo nazváno dohodou „zbraně za rukojmí“. Má to milé humanitární znění, dokonce i pokud to je „chybou“: Reaganovci hledali způsob, jak osvobodit rukojmí v Libanonu. Tím, co se opravdu stalo, bylo poslání zbraní do Iráku, tzn. do popsaných vojenských skupin jakož i Izraele, který měl blízké styky s íránskou armádou, zprostředkované prostřednictvím Saudské Arábie. Žádná dohoda Zbraně za rukojmí nemohla existovat z prostého důvodu: neexistovali tam žádní rukojmí. První rukojmí, který byl zajat v Libanonu, se objevil až později a podařilo se to tak, že byl Íráncem. Fakticky to byla normální operační procedura.

Pokud se již rozhodnete přijmout práci v diplomacii a chcete se dozvědět, jak svrhnout civilní vládu, je k tomu jednoduchá odpověď. Připouštím, že se to vyučuje někde na přednáškách, i když je to možná očividné natolik, že žádné lekce nejsou potřeba. Pokud chcete svrhnout civilní vládu, tak kdo to udělá? Členové armády. Navážete kontakty s vojáky, zafinancujete je, vyškolíte a přeškolíte, zavedete dobré poměry, přemluvíte ke svržení vlády a je hotovo. Je to celkem rozumné a obyčejně to funguje. Indonésie a Chile jsou nedávnými příklady, kde se to povedlo dost dobře, ne však pro statisíce zmasakrovaných v Indonésii a mučené v Chile, ale pro ty, kteří se počítají. A bylo něčím stejně rozumným zkusit použít tu samou politiku v Íránu.

Fakticky to bylo celkem zjevné. Nepředstavovalo to žádné tajemství. Vysocí izraelští úředníci, včetně izraelského velvyslance v USA Moshe Arense, o tom hovořili v amerických médiích. Velvyslanec byl rychle umlčen. V důležitém a slavném dokumentárním filmu BBC Uri Lubrani, který byl de facto izraelským velvyslancem v Íránu za Šáhovy vlády, řekl, že pokud máme najít někoho ochotného k zastřelení tisíců lidí na ulicích, tak musíme být schopni přivézt zpět Šáha. Bývalí vysocí úředníci americké a izraelské zpravodajské služby zareagovali slovy, že si nejsou jisti, ale zdá se, že je to přirozený způsob jak je třeba postupovat. Proto byla nejdůležitější zbraň, žádní rukojmí totiž neexistovali. Věděli o tom všichni, kromě společnosti USA. Plány se nepovedly. Íránská vláda odhalila spiknutí a americko-izraelské kontakty v armádě a zlikvidovala je. Později nadešla další fáze, tj. fáze Oliviera Northa, o níž jste slyšeli, existují však dobré důvody k tomu, aby jsme připustili, že představovala pokračování první fáze. Pokud je to tak, tak je to, spolu se zatajením klíčové první fáze, pro níž bylo nemožné odůvodnění typu „zbraně za rukojmí“, zcela rozumné a konvenční.

V té samé době USA podporovaly iráckou invazi na Írán, tj. podporovaly svého přítele Saddáma Husajna v irácké invazi na Írán opět pro ty samé důvody, tzn. aby odvrátily neštěstí nezávislého, i když v tomto případě ne arabského státu, ale státu vyrábějícího ropu. Saddámův Irák byl také příliš nezávislý, Írán však představoval nejsolidnější pilíř americké politiky v regionu. Nezávisle na tom Írán provedl závažný a neomluvitelný zločin, když svrhnul před 25 lety Spojenými státy podporovaný vojenský převrat, který blokoval snahy vedoucí k dosažení nezávislosti. Tento typ neposlušnosti nemůže být tolerován, jinak by byla ohrožena „důvěryhodnost“. A tak jsme se nalezli v polovině 80. let. Americká podpora pro iráckou invazi byla pochopena důležitě. Nebyla to obvyklá podpora pro Saddáma Husajna a jeho zločiny, ale cosi, co šlo mimo to. Spojené státy začaly vysílat vojenské lodě do oblasti Zálivu, aby tam hlídkovaly a tímto způsobem Íránu znemožnily blokovat irácké transporty nafty. Ukázalo se, že to je hodně závažná záležitost. Stupeň podpory USA pro Saddáma Husajna ilustruje fakt, že je Írán jedinou zemí, kromě Izraele, kterému bylo garantováno právo útoku na americkou loď a beztrestné zabití. V tomto případě 37 mariňáků. Nemnoha zemím by to prošlo jen tak. Izrael to však udělal v roce 1967, Irák v roce 1987. Neexistují jiné případy tohoto druhu. To je ukazatel stupně angažovanosti.

To není všechno. V následujícím roce, 1988, americký torpédoborec US Vinceness, sestřelil v íránské letecké přestřelce íránské osobní letadlo Iran Air 654, čímž zabil 290 lidí. Ve skutečnosti se americký torpédoborec nacházel v íránských teritoriálních vodách. Neexistuje rozpor, co se týče těchto základních faktů. Írán to vzal vážně. Bylo potvrzeno, že se Spojené státy nebudou na nic spoléhat, aby upevnily vítězství Saddáma Husajna a v tomto momentu kapitulovaly. Pro Írán to nebyla událost bez významu. Byla takovou pro nás, neboť to byla naše krutost, a dle definice nejsou vládci morálně zodpovědní a neprovádí zločiny.

Je pravděpodobné, i když zde spekuluji, že Pan Am 103 byl zničen jako odveta. Okamžitá reakce západních speciálních služeb byla uznáním této události jako íránské odvety za sestřelení Iran Air 654, které bylo ospravedlněno tím, co se přihodilo poté. Myslím si, že je to přesvědčivá teze. Důkazy odkazující na odpovědnost Lybie za tuto událost jsou hodně slabé. Divný soudní proces v Haagu, poté co se nakonec USA a Velká Británie ohledně něj dohodli (Lybie nabídla jeho provedení na neutrálním místě o několik let dříve) vzbudil mnoho pochybností mezi těmi, kteří mu přihlíželi blíže. Můžeme si však být takřka jisti, že nebude podstoupen diskusi. V rámci Rezoluce Rady Bezpečnosti č. 1192 (1988) bylo např. uznáno za nezbytné celkové promlčení „zprávy ve věci tzv. procesu Lockerbie v Holandsku“ od mezinárodního pozorovatele jmenovaného generálním sekretářem OSN Kofi Annanem. Jeho zpráva publikována o měsíc později, byla rozhodnou kritikou procesu. Opět je možné spekulovat, že pokud by ona zpráva potvrdila oficiální stanovisko USA a Velké Británie, byla by jí zcela jistě věnována pozornost, a pravděpodobně by se objevila na titulcích novin.

Kdyby byl za to odpovědný Írán, je pravděpodobné, že by se snažil o „přesvědčující výmluvu“ typu služeb, jaké poskytuje CIA Bílému Domu a použil by agenty, tak jako to udělalo CIA, když zaranžovalo to, co je možné uznat za nejhorší akt mezinárodního terorismu, jmenovitě zanechání automobilu s bombou před mešitou, jehož výbuch se kryl s dobou, kdy ze svatyně vycházeli lidé, což způsobilo smrt 80 lidí a neznámý počet raněných. Stalo se to v Bejrůtu v roce 1985. Americká krutost, a proto na základě konvencí ne zločin. Írán si mohl dokonce vybrat libyjského agenta. Všechno to však jsou pouze spekulace. Pravdu se pravděpodobně nikdy nedozvíme, neboť neexistují skutečná témata k využití.

Přesto všechno však Irák zůstával svébytnou anomálií. V roce 1958 se vysvobodil ze systému, jemuž dominovaly USA. Nebylo to pravidlo. Avšak pod jiným vzhledem. Problém je v tom, že Irák, jakkoli strašný režim to může být, své zásoby určoval k povzbuzení vnitřního rozvoje. Takže jsme měli co do činění se solidním tržním , sociálním a ekonomickým rozvojem. Není to však způsob, jakým musí systém pracovat, zisky musí plynout na Západ. Od samého začátku jsme měli co do činění s komplikovanými a nepravidelnými zprávami. Není dost času, aby jsme se jimi teď zabývali. Skončilo to. Nynější výsledky války a obzvláště sankcí mají v podstatě odvrátit směr změn. Když se už však bude moci Irák vrátit do mezinárodního systému pod americkou kontrolou, nebudeme mít co do činění s nebezpečím použití zásob pro vnitřní potřeby. Bude mít tolik štěstí, aby přežil a částečně přišel k sobě.

Všechno to vytváří mnoho problémů. Co s naším legendárním angažováním se za lidská práva? Jak jsou lidská práva spojena s různými podměty na Blízkém Východě? Odpověď, jako taková, je prostá: práva jsou připisována v závislosti na stupni zaangažování v udržení systému. Spojené státy mají práva z podstaty. Velká Británie potud, pokud splňuje roli loajálního bojového psa. Státy arabské fasády mají práva tehdy, když se jim podaří kontrolovat vlastní společnosti a zajistit plynutí zisků na Západ. Lokální policisté na hlídce mají svoje práva do té doby, dokud vykonávají svoji práci.

A co s Palestinci? Ti nemají žádné bohatství, nemají žádnou moc. Podle nejelementárnějších zásad diplomacie tedy nemají žádná práva. Je to prosté, jako že dvě a dvě jsou čtyři. Ve skutečnosti mají negativní práva. Důvodem je to, že jejich vyvlastnění a utrpení vyvolává rozpory a odpor v regionu. Nepočítají se tedy za nulu, ale jsou spíše chápáni jako cosi škodlivého.

Na základě těchto úvah je lehké prohlédnout americkou politiku posledních zhruba 30-ti let. Jejím základním elementem byla a je radikální forma odmítání (rejectionism). Musím objasnit, že používám tento termín nekonvenčním způsobem, jmenovitě v jeho nerasistickém smyslu. Termín „odmítání“ je v západní terminologii používán v jeho zcela rasistickém významu, jmenovitě se týká těch, kteří zpochybňují národní práva Židů, jsou nazýváni odmítači. Pokud však tento termín použijeme bez toho, aby jsme mu dávali rasistický smysl, týká se té nebo oné z rivalizujících skupin v bývalé Palestině. Tak tedy ti, kteří odmítají národní práva Palestinců jsou odmítači. A během posledních třiceti let USA vládly takto chápanému odmítačskému táboru. Fakticky jsou jediným významným členem tohoto tábora, který jím řídil a řídí dále.

Válka z roku 1967 byla nebezpečnou událostí. Došlo takřka k nukleární konfrontaci. Panovala shoda co se týče toho, že jisté diplomatické dohody musí zůstat uzavřené. Hlavně Spojenými státy a jinými diplomatickými silami navržená dohoda byla nazvaná rezolucí 242 (UN 242)2) Popřemýšlejte o tom, že tato dohoda měla výrazně odmítačský charakter. Vyzývala k uznání izraelského práva na život v míru a bezpečí v rámci uznaných hranic, ale neříkala nic o právech Palestinců s výjimkou nejasné narážky na problém utečenců. UN 242 vzývala k dohodě mezi existujícími státy regionu. Dohoda hovořila, představují to prostými slovy, že musí zavládnout mír za to, že se Izrael stáhne z okupovaných území. To je rezoluce 242. A taková byla rovněž politika USA v té době. Stáhnutí Izraele mohlo vést k marginálnímu a vzájemnému přizpůsobení hranic; možná by tu i onde vyrovnalo pokroucené hranice. Však nic více. A samozřejmě žádné osídlování a obhospodařování půdy na okupovaných územích. Neexistují pochybnosti, co se týče toho, že by to porušovalo Ženevskou konvenci. Co se týče této otázky, bylo mezinárodní mínění jednomyslné s výjimkou Izraele a USA. V tomto případě USA neochotně veřejně projevily svou nechuť k mezinárodnímu právu a k Ženevské konvenci, které byly ustanoveny za tím cílem, aby bylo zabráněno takovým zločinům, jaké prováděli nacisté, odtud tedy zdržení se od rezoluce, která byla schválena jednohlasně s výjimkou Izraelského odporu a amerického zdržení se hlasování.

USA při této interpretaci zůstaly až do roku 1971. V tomto roce se odehrála hodně důležitá událost. Prezident Sadat dobyl moc v Egyptě a navrhl dohodu v termínech rezoluce 242, v termínech oficiální politiky USA: naprostý mír jako záměnu za stažení se Izraele. Fakticky bylo jeho stanovisko budoucností: přislíbil naprostý mír, když se Izrael stáhne z  egyptských zemí, ponechávajíce otevřený status okupantských území a pohoří Golan. Jeho návrh byl samozřejmě odmítačský, o Palestincích netvrdil nic.

Spojené státy stanuly před volbou přijmout či zamítnout rezoluci 242. Je jasné, že Sadatův návrh byl, jak to předložil Izrael, „autentickou mírovou nabídkou“, „mezníkem na cestě k míru“, jak to ve svých pamětech popisoval Icchak Rabin, tehdy izraelský velvyslanec v USA.

Spojené státy se musely rozhodnout. Odehrála se vnitřní konfrontace. Henry Kissinger ji vyhrál a Washington přijal jeho politiku „bezvýchodné situace“: žádné vyjednávání, pouze síla. Tak tedy v únoru 1971 USA fakticky odmítly rezoluci 242 a tvrdily, že představuje „stažení se o tolik, o kolik rozhodne USA a Izrael“. Od roku 1971 to je operační dohoda UN 242 pod globální mocí USA.

Oficiálně USA UN 242 podporovaly, až do doby prezidenta Clintona. On je prvním prezidentem, který prohlásil, že americké rezoluce nejsou operační. Avšak do té doby Spojené státy rezoluci 242akceptovaly přinejmenším verbálně. Byly to však pouze slova. V praxi USA postupovaly shodně s Kissingerovou interpretací. Pro každého prezidenta znamenala v praxi rezoluce 242 částečné stažení se, které určovaly Izrael a USA. Carter např. prudce deklaroval svoji podporu pro rezoluci 242, rovněž však zvětšil pomoc pro Izrael až do takového stupně, že vynesla polovinu celé americké pomoci (jako část dohody z Camp Davidu), což Izraeli umožnilo pokračovat v integraci okupovaných území v hranicích Izraele a stavět se na odpor jakékoliv smyslné realizaci rezoluce 242. Izraeli to také umožnilo napadat své severní sousedy.

Odmítačská angažovanost mezinárodního systému se změnila v polovině 70. let. Do poloviny 70. let jsme měli co do činění s hodně širokým mezinárodním konsensem, fakticky se takřka všichni přikláněli k akceptaci palestinských národních práv v Izraeli. V lednu 1976 Rada Bezpečnosti debatovala nad rezolucí, která měla obsahovat přeredigovanou rezoluci 242 společně s dodáním zápisu o národních právech Palestinců na územích, z nichž se měl Izrael stáhnout. USA tuto rezoluci vetovaly a tím ji odstranily z historie, a to tak, že se o ní dokonce nenajde ani zmínka v historických knihách, s řídkými výjimkami. To samé je pravdou o událostech z února 1971. Pokud se někdo pokusí o solidní bádání, může tyto fakta odkrýt, byly však opravdu odstraněny z naší historické paměti.

To se opakovalo. Nemám záměr sledovat zde celou historii. USA vetovaly podobnou rezoluci Rady Bezpečnosti v roce 1980 a podobně rok co rok vetovaly rezoluci Valného Shromáždění, obyčejně samy (s Izraelem), občas příležitostně s některými klientskými státy. Jednostranné americké odmítnutí rezoluce Valného Shromáždění je ve skutečnosti dvojité veto: rezoluce není uvedena do života, je také odstraněna z historie, dokonce je o ní zmiňováno jen zřídka. Washington blokoval rovněž i jiné vyjednávací snahy, ze strany evropských a arabských států, ze strany OOP (Organizace za Osvobození Palestiny). Prakticky všechny. a tak to šlo až do Války v Zálivu.

Proces zabraňování diplomatickým a mírovým řešením má svůj název, přesně takový, jaký je možné očekávat žijíc v orwellovském světě. Byl nazván „mírovým procesem“.

Změnilo se to během Války v Zálivu. V tomto momentu zbytek světa pochopil Spojenými státy dávaný hodně jasný signál: máme v plánu řídit tento region za pomoci síly, proto jděte z cesty. Svět to pochopil. Evropa vycouvala. Arabský svět byl pohroužen v chaosu. Sovětský svaz již neexistoval. A nikdo více se nepočítá. USA okamžitě zamířily k jednáním v Madridu, kde vnutily odmítačské rámce, které v mezinárodní izolaci chránily přes 20 let.

Různými cestami to vedlo do Osla a na trávník před Bílým domem 13. září 1993, kdy byla s fanfárami přijata Deklarace Zásad (Declaration of Principles - DOP)3), což bylo v tisku popisováno jako „den respektu“ atd. DOP zasluhuje větší přiblížení. Bez dvouznačnosti ukazovala na to, co se chystá. Netvrdím to z dnešní perspektivy: okamžitě jsem o tom napsal článek, který byl publikován v říjnu 1993. Od té doby se událo nemnoho překvapení.

DOP potvrzovala, že „trvalý status“, nezbytná dohoda má být založena na rezoluci 242 a pouze na ní. To je hodně podstatné. Každý, s jakoukoliv vědomostí o blízkovýchodní diplomacii ten den věděl, co se stane. Za prvé, rezoluce 242 znamená „částečné stažení se, které vymezí USA,“ oprava Kissingera. A „pouze rezoluce 242“ znamená, že je do úvahy brána pouze rezoluce 242, ne pak jiné rezoluce, vyzívající k uznání národních práv Palestinců v Izraeli. Připomeňme si, že rezoluce 242 jako taková je úzce odmítačská. Základní diplomatickou otázkou od poloviny 70. let je, zda diplomatická dohoda musí být založena pouze na samotné rezoluci 242, nebo také doplněna jinými rezolucemi, které Spojené státy vetovaly na fóru Rady Bezpečnosti a (skutečně) na Valném Shromáždění. Druhou otázkou je to, zda má mít rezoluce 242 originální interpretaci, nebo také operační interpretaci USA přijatou po odmítnutí mírového návrhu Sadata z roku 1971 a podřízenou jednostrannému washingtonskému odmítačství. A poněvadž je to jednostranná hra, rezoluce 242 znamená „to, co určí USA.“ Neexistovaly nejasnosti. Bylo možné se rozhodnout být podvedeným, mnoho jich to právě udělalo. Byla to nemoudrá volba, obzvláště pro oběti.

Věci pokračovaly dále. Není možné skutečně obvinit Izrael z toho, že porušoval dohody z Osla, s výjimkou podrobností. Pokračovalo se v osídlování okupovaných území a jejich integrování v rámci Izraele. Znamenalo to, že ty i já jsme za to zodpovědní, neboť Spojené státy to vědomě financovaly a poskytovaly klíčovou finanční a diplomatickou podporu pro toto nepříjemné porušení mezinárodního práva. Další dohody odkrývaly podrobnosti. Má cenu je trochu více přiblížit. Pokud by měl někdo zájem, o těch nejvážnějších jsem psal v roce 1996. Tyto podrobnosti jsou zarážející, zapojujíc mezi ně konečné pokoření v nich obsažené. A byly dost důkladně zavedeny do života.

Hledíc na to hodně z blízka, skrze hodně silný mikroskop, odhalíme v Izraeli (stejně jako v USA) rozdíly mezi dvěma hlavními politickými silami. Jakkoli v USA existuje viditelný rozdíl k přístupu k nim, je to však více otázka rozdílu než podstaty věci. Vezměme např. člověka, který byl před dvěma nebo třemi dny jmenován ministrem obrany, Bena Elizera. Dnes je popisován jako „jestřáb ze Strany Práce“. Byl ministrem stavebnictví za dob Šimona Pereze a tehdy byl popisován jako holoubek. V únoru 1996, hned před koncem Perezova volebního období, na vrcholu „holubičí povahy“ vyhlásil rozšířený plán usazování na (okupovaných) územích. Přečtu jej, neboť v podstatě ukazuje na to, co se dělo. To byl únor 1996. Řekl, že si „nepředstavuje žádné tajemství fakt, že stanovisko vlády, která je naším posledním požadavkem, je takové, že se země Jeruzaléma, Ma‘ale Adumin, Givat Ze‘eut Beitar a Gush Etrion uznají a budou integrální částí budoucí mapy Izraele. Co se týče tohoto, neexistují žádné pochybnosti.“ Vyhlásil také budování toho, co Izraelci nazývají Har Homa, poslední části kolem Jeruzalému, hlavně půdě zabrané Arabům. Od tohoto projektu bylo ustoupeno během Netanjahuovy vlády, z důvodu silné mezinárodní a vnitřní opozice. Tento projekt však byl znovu přijat Barakem a pokračovalo se v něm bez protestů.

Pohled na mapu vyjasní, co to znamená. Takto definované (udělal to již po Oslu Icchak Rabin) „území Jeruzaléma,“ skutečně dělí Západní Břeh: rozvíjení města Ma‘ale Aduminim prvotně pro tento cíl, a dodání jiných částí „území Jeruzaléma“ pouze posiluje skutečné rozdělení.

Ben-Elzier také v únoru 1996 objasnil, že Strana Práce „buduje ticho“ s plnou podporou premiéra, nedělá to tak ostentativně jako konkurenční koalice Likud. Premiérem může být Rabin, Peres, Barak (jež dobyl všechny rekordy v budování), nebo kdokoliv jiný, avšak „budujeme ticho,“ to je klíčová fráze. A proto Spojené státy volí Stranu Práce a ne Likud. Strana Práce to dělá klidně. Jsou „holubicemi“. Likud bývá arogantní a dělá kolem toho hodně povyku a to způsobuje, že je těžší tvrdit, že nevíme, co se tam skutečně děje. Proto je tedy vždy lepší Strana Práce.

Důvody tohoto tkví v různých věcech. Strana Práce je stranou manažerů, profesionálů, intelektuálů, celkově řečeno mnohem světských a západních skupin společnosti, které hodně dobře přijímají normy západního pokrytectví a je lehčí si s nimi poradit, z toho důvodu jsou na Západě také mnohem více obdivováni. Jejich politika se trochu různí: jak jsem zpozoroval, Strana Práce je agresivnější v budování (a také ve vojenské činnosti) než Likud, někdy tomu je naopak. Je to však druhořadá otázka.

Nezacházeje do podrobností bych chtěl upozornit, že v celé nynější diskusi týkající se zvláštních vyjednávání a také „budoucích“ a „autentických ústupků“ Clintona a Baraka máme co do činění s několika  významnými nedostatky. Prvním z nich je nedostatek map. Zkuste nalézt mapu v nějakých amerických novinách popisující to, co se děje. Důvodem, kvůli němuž nejsou mapy je, jak soudím, to, co je zaváděno do života v rámci návrhů z Camp Davidu; Clintonovy a Barakovy plány a to, co dost důkladně popsal Ben-Elzier. Místa, které jsem zmiňoval, jsou těmi, které byly včleněny do Izraele spolu s ostatními. Druhým zásadním nedostatkem je nedostatek konstatování, že nemůžou existovat žádné „autentické ústupky“, poněvadž nemůžou existovat vůbec žádné územní ústupky, jiné než ty, s jakými jsme měli co do činění v případě stažení se Sovětského svazu z Afghánistánu nebo Německa z okupované Francie.

To, co se nazývá „Jeruzalém“ se značně rozšiřuje ve všech směrech, oddělujíc Ramalláh na severu od Betléma na jihu a opravdu rozdělujíc Západní Břeh. Ma‘ale Adumin je v americkém tisku nazýváno „sousedstvím Jeruzalému,“ ve skutečnosti to je město budované USA a Izraelem, hlavně během dohody z Osla, na východě Jeruzaléma. Jeho plánované hranice mají sahat až několik kilometrů před Jericho. Samotné Jericho je obehnané sedm stop hlubokým příkopem, který má zabraňovat přemisťování lidí. To samé se plánuje pro ostatní města. Znamená to, že výběžek Jeruzalému opravdu Západní Břeh dělí na dvě části, dělíc palestinské území na dvě enklávy. Celý palestinský region je oddělený od tradičního centra palestinského života v Jeruzalému (který je nyní značně rozestavěn výlučně izraelskými osadníky). Existuje ještě jeden výběžek na severu, který rozděluje severní a centrální regiony. Diskuse na téma Pásma Gazy je obecně známá, popisovaná osazenstvem a rozvojovou rétorikou. Avšak i zde se plánovalo něco podobného.

Vzpomeňme si, že všechno usazování se odehrává v kontextu projektů týkajících se infrastruktury, jejichž cílem je integrace Izraele a ústup z dosahu dohledu Palestinců ze Západního Břehu, uzavřených ve svých enklávách.

Jsou to budoucí a autentické ústupky. Jsou dobře pochopeny. Zakončím to komentářem jednoho z čelních Izraelců Shlomo Ben-Ami, který byl hlavním vyjednavatelem za Barakovu vládu. V akademické knize napsané hebrejsky v roce 1998, hned poté, co vstoupil do vlády, celkem trefně prohlásil, že cílem vyjednávání v Oslu je ustanovení „permanentní koloniální závislosti“ pro okupovaná území. V Izraeli to je popsáno jako řešení typu Bantustán. Pokud máte na mysli politiku Jar, tak v podstatě o to jde.

Je nutné uvážit, že se mezi čelními přívrženci tohoto řešení nachází hlavní izraelští průmyslníci. Nějak 10 let před dohodou z Osla apelovali za vznik víceméně takovéhoto palestinského státu. Měli k tomu celkem dobré důvody. Pro ně má permanentní koloniální závislost velký smysl. Něco takového jako USA a Mexiko nebo USA a San Salvador s maquiladoras a plantážemi táhnoucími se podél hranic po palestinské straně. Garantuje to levnější práci a kruté podmínky, není se také proč rmoutit kvůli znečištění prostředí a jiným iritujícím omezením zisků. Lidé se nemusí přemísťovat do Izraele, což je vždy nebezpečnou záležitostí. Nejen že to umožňuje pouze mírnit hrozbu jakou jsou lidská práva a omezení zisků, je to také užitečnou zbraní proti izraelské pracující třídě. Umožňuje to omezování jejich mezd a podpor. A co více, slibuje prostředky umožňující narušování stávek, což je všeobecně používáno americkými průmyslníky, rozvíjejících zahraniční výrobu, což může být zde využíváno pro rušení stávek: stávka v Caterpillar před několika lety je toho příkladem. Byly např. snahy privatizovat přístavy, izraelský odborový svaz však vyhlásil stávku. Průmyslníci měli problém. Mohli použít egyptský přístav, nebo přístav na Kypru, aby narušili stávku, bylo to však příliš daleko. Na druhou stranu, kdyby měli k dispozici přístav v Gaze, byla by to ideální situace. Při spolupráci s mocí v rámci neokoloniální závislosti, by tam mohly být přístavní operace přeneseny. Stávka izraelských pracujících by mohla být narušena a přístavy by se objevily v rukou soukromých osob, které nemusí nikomu nic vysvětlovat. To je dobrý důvod k tomu, podporovat palestinský stát, fungující v podmínkách neokoloniální závislosti.

Izrael se jako takový stává, což neudivuje, hodně podobným USA. Má ohromné nerovnosti, hodně vysokou úroveň bídy, úroveň mezd se nachází buď na té samé úrovni nebo upadá a pracovní podmínky se zhoršují spíše více, tak jako v USA než v ostatních rozvinutých státech. Stejně jako v USA je průmysl založen na hodně dynamickém státním sektoru, někdy skrytým pod označením válečného průmyslu. Není tedy nic divného na tom, že USA podporují systém ve svém působišti, který vypadá dost podobný tomu v samotných Spojených státech.

Není také nic divného na tom, že USA vedou tzv. politiku „dvojité izolace“ (dual containment) izolujíc Irák a Írán, dvě země, které se nepodřídily USA ovládanému systému světového pořádku. Tato politika se však ohýbá, není stabilní. Země regionu ji již nechtějí déle akceptovat. Navenek USA a v omezeném stupni Velká Británie mají co do činění s nevelkou podporou a silnou opozicí. V USA se opozice také rozvíjí v klíčovém sektoru, ve světě byznysu, který není spokojen s tím, že je přinucen přepouštět příležitosti na účet svých rivalů. Pamatujme, že Irák má druhé největší ropné zdroje na světě a také, že Írán má také mnoho surovin. Rozumné je tedy očekávat, že tyto dva regiony budou opět podřízeny americké kontrole. Nebude to probíhat lehce, neboť se přitom objeví mnoho problémů. Ve skutečnosti je celý tento region hodně proměnlivý a hodně nebezpečný. Neexistují žádné pochybnosti o tom, že role USA zůstane kritická, pravděpodobně rozhodující, což je dobré pro nás, poněvadž je to činitel, na který můžeme mít vliv, to na nás nakládá odpovědnost, což je věc hodně závažná.


 Text byl přednesen na první každoroční sérii přednášek Maryse Mikhail „Není míru bez spravedlnosti, není spravedlnosti bez míru“, Univerzita Toledo, 4. Březen 2001


  Noam Chomsky


<< powrót